Článek
Dlouhá cesta autem proběhla rychle, v rádiu hrály písničky od kapely, na kterou jsme se těšili nejvíc. Dorazili jsme před začátkem hlavního programu a objevili jsme poslední volné místečko na polní louce, která sloužila jako provizorní parkoviště. „Jsme tu akorát,“ usmál se na mě Tomáš a já mu pohled opětovala.
Měla jsem v hlavě jediné: cítit ho u sebe. Byla to doba, kdy stačil jediný dotek a měli jsme husí kůži. Takže když Tomáš zaparkoval, ani jsme neřešili, jestli někdo může koukat dovnitř, vlezli jsme na zadní sedadla a políbili se. Všechny ty barvy, zvuky a představa stovek lidí kolem nás tomu dodaly neskutečně dráždivou energii. Přes tmavá okna nebylo nic vidět, a tak jsme se nechali unášet.
Seděla jsem na jeho klíně v zadní části auta, cítila jsem jeho dech na svém krku. Lidé kolem proudili na festival, procházeli těsně vedle, netušíc, co se uvnitř odehrává. Občas mi připadalo, že se někdo zadívá přímo do mé tváře, a přitom se díval jen do vlastního odrazu ve skle. Měla jsem dojem, že se má srdce roztluče tak hlasitě, že nás prozradí, ale nikdo nic nezpozoroval. Ta dávka adrenalinu mě dostávala do euforie.
Nevím, jestli to byl zvuk hudby nesoucí se od hlavní brány, nebo záplava letního vzduchu, co způsobilo, že jsem všechno prožívala ještě silněji. Nešlo jen o fyzickou rozkoš, ale i o naprostou volnost. „Takhle si představuju život naplno,“prolétlo mi hlavou, když jsem se opírala čelem o Tomášovo rameno a snažila se uklidnit divoký tlukot srdce.
Po chvíli jsme se odlepili od sebe, ještě s mírnou roztřeseností v nohou, a vyšli z auta mezi ostatní fanoušky. Usmívali jsme se jak dva spiklenci. Měli jsme pocit, že jsme udělali něco neskutečného, co zůstalo neodhaleno. „Ty jsi blázen, Mirko,“ zašeptal mi Tomáš do ucha, „ale díky tobě se cítím naživu víc než kdykoli předtím.“
Festival potom plynul v rytmu hlasité muziky a přeplněných stánků s pivem, které nikdy nechutnalo líp. Každou chvíli jsem v jeho očích viděla jiskru a hned jsem si vzpomněla, co se dělo v autě. I on se přistihl, že se občas rozhlédne, jako by nás snad někdo poznal nebo komentoval. Ne, bylo to jen naše malé tajemství.
Od té doby si to občas zopakujeme, když třeba zastavíme na odlehlém odpočívadle během cest za výlety. Není to už tak intenzivní jako tenkrát na festivalu, protože poprvé je poprvé. Dál se směju tomu, jak jsem tehdy dokázala být tak bezstarostná. Jsem ráda, že jsme se nenechali strachem svázat, kdy jindy se takhle utrhnout, než když je člověk po uši zamilovaný a nikdo ho nezná?
