Článek
Ilona vede v městečku u Českých Budějovic menší kolektiv plný čerstvých dvacátníků. „Původně jsem věřila, že když některým z nich ukážu, kde dělají chybu, budou rádi za možnost se zlepšit,“ říká tiše. Jenže první pokusy o kritické připomínky prý skončily pláčem a obviněním, že je necitlivá a hrubá. Namísto vděku za zpětnou vazbu si většina kolegů stěžovala, že nemají bezpečné prostředí a cítí se pod tlakem.
Ilona vysvětluje, že to není problém jen uvnitř firmy. Pozoruje, jak mladí lidé často vystupují sebevědomě a dávají najevo, že mají na všechno vlastní názor, ale jediná výtka je srazí na kolena. „Několikrát se mi stalo, že se místo pokusu o nápravu rozjela debata o tom, jak je svět nespravedlivý a jak jim chybí uznání,“ říká se smutným pousmáním. Přijde jí, že kdokoli se jim snaží sdělit realitu, stává se okamžitě tyranem, který nechce chápat jejich pocity a potřeby.
Chápe sice, že společnost od mladých očekává hodně – od úspěchů na sociálních sítích až po zvládání rodinných tlaků. Přesto si myslí, že přílišná ohleduplnost může vést ke generaci, která se nedokáže postavit výzvám. „Vždycky jsem věřila, že kritika, byť nepříjemná, nás někam posouvá. Ale teď se mi zdá, že místo ,Dobře, zkusím to jinak‘ slyším jen obhajoby, proč to nejde a proč je okolí nespravedlivé,“ krčí rameny.
Setkává se s tím i v jiných sférách – studenti, kteří se hroutí z jednoho nesouhlasného komentáře, a zaměstnanci, kteří raději odejdou, než aby zvládli trochu sebereflexe. Ilona se obává, co se stane, až ti lidé jednou povedou firmy, budou přijímat důležitá rozhodnutí nebo vychovávat děti. „Problémy se nevyřeší tím, že je budeme ignorovat nebo prohlašovat za útok na psychické zdraví. Kritika bolí, jenže bez ní nedospějeme. Kdo se neumí vypořádat se zpětnou vazbou, nemůže růst,“ dodává.
