Článek
Jsem Pavla a je mi šestačtyřicet. Můj muž, Marek, je jen o pár let starší. Jsme spolu přes dvacet let, vychovali jsme syna a dceru, kteří už bydlí samostatně. A právě v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že si konečně budeme užívat klid a trochu toho společného času, se objevila sousedka, která mi připadá až nebezpečně cílevědomá.
Poznali jsme se s Markem na fakultě, kde jsem tehdy pracovala v administrativě a on dokončoval studia. Zamilovali jsme se rychle, do půl roku jsem byla těhotná a vzali jsme se. Prožili jsme spoustu krásných, i když občas napjatých let, hlavně když Marek začínal budovat kariéru právníka. Společnými silami jsme to ale zvládli.
Postupem času se naše finanční situace zlepšila a před několika lety jsme si pořídili rodinný dům nedaleko Prahy. Na první pohled to vypadá idylicky: já pracuji na vedoucí pozici v jedné firmě, Marek je úspěšný advokát, děti už jsou dospělé a v domě je ticho. Jenže hned vedle nás bydlí žena, která mi začíná lézt na nervy.
Jmenuje se Milada, je o kus mladší než já a donedávna žila se svým mužem a dvěma syny. S Markem jsme si dlouho mysleli, že mají spokojené manželství. Dokonce nás zvávali na grilování, chlapi si občas zašli na pivo. Občas jsme Miladě svěřili klíč, když jsme jeli na víkend pryč – byla doma, nepracuje, takže pohlídala dům nebo převzala balíček od pošťáka.
Pak Miladin muž odešel. Nikdo neví proč, ale on se odstěhoval a prý se rozvádějí. Najednou tu Milada zůstala sama. To by člověku bylo i líto, kdyby se neukázalo, že se její pozornost začíná nápadně zaměřovat na mého Marka. Zpočátku se mi zdálo, že je to jen moje fantazie, ale stačilo pár týdnů a pochopila jsem, že v tomhle něco bude.
Kdykoliv Marek vyjde na zahradu sekat trávu nebo spravovat plot, Milada se tam zničehonic objeví v krátkém tričku nebo v šortkách, s úsměvem větším, než bývalo zvykem. Říká mu: „Kdybys něco potřeboval, klidně zavolej.“ Pak zase přiběhne s prosíkem, že si nevěděla rady s pračkou, že se jí rozbilo světlo v chodbě, a on je přece tak šikovný. Dokonce se začala objevovat v hospodě, kam Marek pravidelně chodí s kamarády. Dřív tam nikdy nezavítala.
Nedávno jsem byla v práci i v sobotu, protože jsme měli speciální školení. Když jsem se vrátila domů, našla jsem Marka, jak se tváří pobaveně a vypráví, že ho Milada pozvala na oběd, aby nejedl sám. Nemůžu si pomoct, ale tohle mi zní jako zvu tě k sobě, když manželka není doma.
Marek se mi jen směje, když s tím začnu. „Neblbni, přece se k ní nebudu otáčet zády, když jí manžel zdrhnul.“ Chápu, že nechce být nezdvořilý, jenže ta ženská už jednou chlapa od rodiny odloudila, tak proč by to nezkusila znovu? Navíc je atraktivní, pořád se usmívá, a kdyby došlo na skleničku a byla v tom trocha alkoholu, kdoví, co by se mohlo stát.
Zatím se s Markem kvůli tomu jen přeme. Vysvětluje mi, že jsem paranoidní, že naši sousedé byli vždycky fajn a že nemůže Miladu vyhodit, když ho pozve na jídlo. Připadám si jako žárlivá stíhačka, která svého chlapa nepouští z dohledu. Ale jsem přesvědčená, že Milada to myslí vážně. To, jak se kolem Marka točí, je mnohem víc než pouhá sousedská vstřícnost.
Nevím, co s tím. Mám s ní promluvit přímo? Mám křičet, ať si dá odchod, protože já o tenhle scénář nestojím? Nebo mám nutit Marka, aby si s ní tohle vyjasnil on? Jenže co když mu tím ještě víc zvednu ego a on se zalekne, že ho chci řídit?
Někdy se přistihnu, že mám husí kůži jen z představy, jak se Milada protahuje v její upravené zahradě, a Marek, který má rád komplimenty, jí to všechno baští i s navijákem. Moc bych si přála, aby manžel pochopil, že její svůdné úsměvy nemusejí být tak nevinné, jak vypadají.
Bojuju mezi touhou reagovat rázně a strachem, abych si nezavařila hádku, která by mohla zbytečně pokazit naše manželství. Když jsem jednou žárlivě vyjela, že ho sousedka určitě láká do postele, řekl: „Takhle se chováš, jako bys mi nevěřila. Fakt díky.“ Od té doby se kousám do jazyka.
Ženská intuice mi ale jednoznačně říká, že nejde o žádnou nevinnou kamarádku. Vím, že musím jednat opatrně. Jenže cítím, že jestli brzy neudělám něco, čím by Miladě došlo, že nemám v úmyslu Mareka přenechat, mohlo by být pozdě. Přála bych si, aby on sám z té situace vycouval – a nejradši bych, aby si Milada sbalila kufry a vrátila se za svým mužem. Protože zatím to spíš vypadá, že sousedka bez zábran bude bojovat, dokud něco nezíská. A já rozhodně nestojím o to, aby to byl můj manžel.
