Článek
Simona žije ve starší čtvrti na okraji Olomouce, kde ráda sleduje, jak se životní styl jejích kamarádek – novopečených matek – stále zrychluje. „Občas mám dojem, že těhotenství pro ně bylo jen krátkou zastávkou na cestě za vlastním seberealizováním,“ říká s jistou dávkou zklamání. Její známé se předhánějí v tom, jak bez problémů zvládají péči o miminko, práci, fitko i pravidelné schůzky v kavárnách. Často přitom nechávají děti v jeslích nebo je předávají chůvě. Simona sleduje jejich fotky na sociálních sítích a cítí, že hlavní roli v jejich prezentaci hraje spíš image než skutečná rodinná pohoda. „Někdy mi připadá, že dítě je jen taková dekorace do jejich vysněného života. Něco, co si odložíte, když se vám to zrovna nehodí,“ říká ironicky.
Netvrdí, že by matka měla sedět čtyřiadvacet hodin u dětské postýlky, ale zaráží ji, do jaké míry se některé ženy dokážou distancovat od vlastních potomků. „Slyšela jsem známou, jak nadšeně vykládala, že jen rok po porodu okamžitě nastoupila na poloviční úvazek a dítě dala do jeslí, aby jí neutekla žádná schůzka s klienty. Samozřejmě chápu, že chce vydělávat a neztratit kariéru, ale opravdu to nejde zařídit aspoň tak, aby dítě nebylo skoro půl dne s cizími lidmi?“ ptá se Simona. Často pak slyší argument, že dnešní doba přece dovoluje moderní mateřství, v němž má žena právo si oddychnout. Jenže v praxi vidí spíš prázdné bytosti, které pobíhají sem a tam, a ten malý človíček je pro ně spíš další úkol než skutečný vztah.
Zaráží ji i to, jak se některé matky chlubí, že vlastně vůbec neví, jak se dítě v jeslích cítí. „Rozhovor typu: ‚Já ani nevím, co tam malý dělá, ale aspoň mám klid a můžu se věnovat svým věcem.‘ To je přece šílené. Když to slyším, chce se mi namítnout: ‚Tak proč sis pořizovala dítě, když tě obtěžuje ho mít u sebe?‘“ Simona zdůrazňuje, že rozhodně není zastáncem názoru, že žena po porodu nesmí nikam chodit a musí jen klečet doma. Sama si ráda vyrazí do města s kamarády a jednou týdně si zajde zacvičit, zatímco dítě pohlídá partner nebo babička. Avšak považuje za důležité, aby dítě necítilo, že je jen vedlejší projekt, co zabírá příliš mnoho času. „Dítě potřebuje pravidelný kontakt, cítit blízkost a vidět, že ho rodič opravdu miluje. Když mu většinu času věnují cizí lidi, tak z toho logicky nemůže mít pocit jistoty,“ vysvětluje.
Rozhodně nechce matky odsuzovat plošně. Chápe, že doba je náročná, každý má své starosti a občas je důležité „vypnout“ a nabrat síly. „Jenže pokud se z té potřeby vypnout stane každodenní únik, aby se matka mohla věnovat seberozvoji, dalšímu vzdělávání, popíjení kávy nebo cestování bez dětí, tak je to úlet,“ říká Simona s povzdechem. V poslední době prý slýchá víc a víc příběhů, kdy dítě ztratilo kontakt s matkou, protože ona se soustředila hlavně na to, aby její život nevypadal „nudně“. Na sociálních sítích pak všechno vypadá dokonale – hezké fotky, úsměvy, popisky o tom, jak to maminka zvládá levou zadní. „Ale reálná opora a citová vazba tam často chybí,“ dodává.
Znepokojuje ji i fakt, že takto vychovaným dětem možná bude v budoucnu chybět základní pocit bezpečí. „Máma je ten člověk, co by se pro mě rozkrájel, říká se. Ale co když tohle děti necítí, protože je většinu týdne vychovává kolektiv jeslí nebo chůva?“ Simona věří, že moderní mateřství by mělo najít rovnováhu mezi touhou po osobní svobodě a odpovědností za dítě. „Jenže když vidím, jak některé ženy honí deset cílů a do toho si stěžují, že je rodičovství omezuje, ptám se, jestli jim vůbec dochází, že dítě potřebuje vnímat matčinu lásku, a ne jen její dobře vypadající život na Instagramu.“
Na závěr připomíná, že obdivuje matky, které zvládají skloubit děti a práci, ale nedělají to na úkor emocí a vztahu s potomkem. „Doufám, že se jednou nezačneme divit, jak jsme ztratili celou generaci, která se cítila od narození odložená. Třeba by se někdy stačilo zastavit a říct si: ‚Chci být s dítětem, protože ho miluju, a ne proto, že musím předvádět svůj superživot, v němž dítě jen překáží.‘“
