Článek
„Říkám ti, že tenhle kostým je příliš vyzývavý, zůstaň radši doma,“ pronesl do telefonu, zatímco jsem se chystala na pracovní akci. Tehdy mi došlo, že jeho slova už nepředstavují starost, ale vězení. Rozvod byl vysvobozením. Ema, které bylo pět let, zůstala se mnou a já jí slíbila, že jí nikdy nikdo nedovolím sáhnout na svobodu, kterou potřebuje, aby mohla vyrůst v sebevědomou ženu.
Dnes je Ema osmnáctiletá slečna, cílevědomá a od malička zvyklá, že se doma neshazuju na kolena a prosadím si svoje. Vždycky se zdálo, že to vnímá jako něco přirozeného. Jenže se všechno otočilo, když potkala Davida. Zpočátku mi vyprávěla, jak je úžasně galantní, všude ji vozí, vše platí, užívají si společné chvíle. „Mami, on je tak pozorný!“rozzářila se jednou, skoro jako malá holčička, když se poprvé zamilovala. Já byla šťastná, že poznala někoho, s kým se cítí bezpečně a spokojeně.
Jenže v posledních měsících se Ema divně mění. Najednou nelíčí oči, i když to celé dospívání milovala, a do školy vychází v obyčejných tričkách a kalhotách. Celé roky nosívala sukně a byla typ s odvahou vzít si klidně sytě rudou rtěnku, a najednou ji vidím ustavičně po boku Davida, skoro zcela nenápadnou. Nejprve jsem si ničeho zvláštního nevšímala, myslela jsem, že má jen jiné zájmy nebo se jí jednoduše proměnil vkus.
„Ema už na florbal nechodí, rozhodla se, že chce víc času pro Davida,“ poznamenala jsem u kafe k sousedce. Dřív by si ale Ema zrušení tréninků nikdy nedovedla představit. Florbal byl totiž jejím vášnivým koníčkem. Když jsem se jí na to opatrně zeptala, jen pokrčila rameny, „On si myslí, že to je sport pro nemehla a že by bylo lepší, kdybych měla čas jen na něj,“ řekla ledabyle. V hlavě se mi rozhučel poplašný signál. Přesně takhle to kdysi začal Zdeněk, můj exmanžel, taky mi nejdřív ‚nenápadně radil‘, až jsem se modlila, aby vůbec schválil, když chci jít jednou za rok na večeři s kamarádkami.
Došlo mi, že Ema si doma s ním sedne, baví se, ale zatímco on vypráví o sobě, ona už ani nepípne, aby něco neřekl. Pak, zcela náhodou, jsem zaslechla jejich rozhovor, když jsem o víkendu přišla z obchodu o hodinu dřív. „Zase jsi dala na Facebook tu fotku v šatičkách, co? Máš zapotřebí, aby ti na ni psali cizí kluci? Nebo ti to dělá dobře, že na tebe zírají?“ slyšela jsem jeho rozčilený hlas. Ema se nebránila, zmlkla, jako by se bála cokoli namítnout.
Úplně mi zatrnulo. Připadala jsem si, jako by se přede mnou odehrávala něčí stínová hra: Zdeněk a já jsme kdysi prožili to samé. Jenže teď je v té roli moje dcera a David. Strašně se o ni bojím. „Proč nic neřekneš?“ zkusila jsem se jí zeptat. „Víš, on chce, abych si ho vážila, nechce, abych se předváděla ostatním, on prostě žárlí, protože mě tak miluje,“odpověděla tiše. Téhle větě jsem kdysi taky věřila! Vypadalo to jako starost, vášeň, hlídání z lásky. Nakonec to byl řetěz, který mě k němu připoutal na roky.
Snažím se najít způsob, jak Emi vysvětlit, že je na nejlepší cestě skončit v poutech manipulace. Ale vím, že když do ní příliš rýpnu, půjde proti mně a David z toho bude těžit. „Máš ideální argument, žes sama zažila, co to je, tak jí to prostě řekni,“ nabádala mě sestra. Ano, ale vím, jak hrozně těžké je vysvětlit slepě zamilované dívce, že její miláček je vlastně tyran.
Dívám se na Emi a vidím v ní sebe, zamlklou, ustavičně ospravedlňující toho druhého, aby mohla dál věřit v zamilovanou pohádku. Ráda bych jí tu pohádku nebrala, jenže tuším, že se zvolna mění v noční můru. „Takhle to skončit nesmí,“ opakuju si, zatímco přemýšlím, zda nenavštívit psychologa, jestli existuje nějaká cesta, jak Emu dotlačit k tomu, aby se probudila dřív, než dojde k maléru.
