Článek
Seděla jsem s mámou v kuchyni u jejího starého dubového stolu, když zničehonic zaznělo cinknutí notifikace na jejím mobilu. Mamka ho se sebevědomím teenagerky vzala do ruky, otevřela Instagram a zasněně prohlásila: „Luci, dneska mám 10 tisíc sledujících.“ Cítila jsem hrdost, překvapení, ale taky trochu studu. Máma – důchodkyně, seniorka a zároveň influencerka. Jak jsem se sem vlastně dostala?
Když táta před třemi lety odešel, měla jsem strach, že se máma uzavře do sebe. Po pár měsících přišla za mnou s chytrým telefonem v ruce a větou, která zněla spíš jako výhružka: „Lucko, naučíš mě ten internet, jinak se doma ukoušu nudou.“ Znělo to tehdy směšně. Dnes už vím, že šlo o začátek mámina druhého života. Nejdřív byla roztomile neohrabaná – vypadala, že se se svým telefonem pere jako s klubkem zašmodrchané vlny. Pak ale přišly první povedené fotky, první lajky a taky první stovky sledujících. Máma najednou omládla, v očích měla jiskru a já začala mít zvláštní pocit, že ji takhle neznám.
Jenže pak přišlo první drama. Stačila jedna rodinná oslava, kde máma oznámila svůj „influencerský úspěch“ širší rodině, a já pochopila, že věk je opravdu jen číslo – ale ne každý ho dokáže přehlédnout. Teta Jana, která celý život hledá na ostatních jen chyby, poznamenala s uštěpačným úsměvem: „Jarmilko, ty a influencerka? Není to spíš trapas v tvém věku?“ Mámin výraz se změnil. Najednou byla zpátky nejistá žena, která se bála, že překročila hranici toho, co je pro seniory přijatelné.
Doma mi pak tiše řekla: „Nevím, Lucko, jestli nejsem jen pro smích. Možná jsem fakt trapná.“ Vidět vlastní mámu takhle zraněnou, pochybující o sobě jen proto, že okolí nedokázalo přijmout její nový život, mě bolelo víc než cokoli předtím. Nešlo přitom jen o sociální sítě nebo sledovanost, šlo o něco hlubšího: O naši schopnost nechat druhé být sami sebou bez ohledu na věk.
Nakonec ale máma překvapila i mě. Druhý den zveřejnila fotku, na které se usmívala od ucha k uchu. Pod příspěvkem napsala: „Ano, jsem babička influencerka. A taky máma, kamarádka a žena, která se už nebojí být vidět. Věk je opravdu jen číslo – a já se nenechám nikým přesvědčit o opaku.“ Byl to její dosud nejúspěšnější post. Reakce byly většinou pozitivní, ale občasný komentář typu „v tvém věku už bys měla raději sedět u televize“ se stejně objevil.
A tehdy mi došlo, že mámin příběh není jen její. Je o nás všech. O tom, jak někdy automaticky zařadíme lidi do škatulek podle věku, a jak nás zaskočí, když z nich vystoupí. Možná je na čase, abychom přestali hodnotit lidi podle toho, kolik svíček sfoukli na dortu. Protože kdo ví, možná za pár let budu i já na jejím místě – s odvahou ukázat světu, že věk je skutečně jen číslo. A jak budete reagovat vy?
