Článek
Jmenuji se Soňa, je mi třicet let a bydlím s mámou v jednom pražském bytě. Táta zemřel, když mi byly čtyři, a od té doby jsme zůstaly úplně samy. Máma už si nikdy nenašla nikoho jiného a dlouho mi dávala najevo, že jsem pro ni všechno. Byly jsme nerozlučné kamarádky a já si zvykla, že ona je to jediné, co opravdu mám. Než jsem pochopila, že mě tím chce svázat natrvalo.
Když jsem začala chodit na střední, poznala jsem spoustu nových lidí. Máma se na mě dívala jako na zrádkyni. „Pořád jsi pryč, už mě nemáš ráda,“ vyčítala mi. Brzy se z toho staly hádky, vyčítání a pláč. Nakonec pochopila, že musí aspoň předstírat, že mě nechá žít, ale ničilo ji to zevnitř.
Po maturitě jsem našla práci, kde jsem se zamilovala do kolegy. Jenže než jsem se stihla rozhodnout, jak maminčinu reakci přijme, přišla na to sama a předvedla hysterickou scénu na ulici. Křičela a zhroutila se tak, až zůstala bezvládně ležet. Volala jsem sanitu. V nemocnici mi řekli, že prodělala nervový záchvat, ale jinak je naprosto zdravá. Můj přítel se se mnou kvůli tomu rozešel. „Promiň, tohle fakt nedám,“ řekl mi a já zůstala sama.
Uplynulo několik let a já se s tím způsobem života naučila vyrovnávat. Občas jsem lhala, že mám přesčas, nebo jsem přespala u kamarádky, abych se vyhnula jejímu vyzvánění. „Proč nikdy nikoho nemáš? Jsi hezká holka,“ říkali mi známí. Ale mě už děsil jakýkoli další pokus o vztah.
Pak se to stalo. Poznala jsem Karla, muže, kterého miluji a chci si ho vzít. Od začátku jsem mu vysvětlila, jak to s mámou funguje, aby neutekl jako můj ex. Karel zareagoval překvapivě pozitivně. „Vyřešíme to, klid,“ ujistil mě. Navrhl, abych mámě ukázala, že od ní neutíkám, ale chci mít i svého partnera a vlastní život. Samozřejmě došlo na další křik a omdlévání. Karel navrhl, abych se přestěhovala do jeho bytu. Oznámila jsem mámě, že jestli se nezklidní, opravdu se hned stěhuju.
Chvíli to vypadalo, že se snaží chovat normálně, dokonce se smiřovala s tím, že víkendy trávím s Karlem. Jenže když jsem řekla, že se chceme vzít a bydlet spolu, vypuklo peklo. „Ani se toho nedožiju, jsem smrtelně nemocná. Co s tebou bude?“ vyhrkla. Zděsila jsem se. Co když je to pravda? Neměla jsem žádné důkazy, doktoři mi nic nesdělili a máma se odmítala svěřit s detaily. Když jsem naléhala, řekla, že to by mě zbytečně ničilo. Prý bude radši trpět sama.
Cloumá mnou vina. „Uteču, a pak se dozvím, že umřela,“ napadá mě. Karel mi říká, že musím myslet i na sebe. Taky cítím, že mi hrozí, abych nezahodila celý život jen ve stínu máminých výčitek. Jenže co když opravdu potřebuje moji péči?
„Nikdy si s nikým dalším netvořila vztahy, vsadila všechno na mě. Možná nechápe, že se nechci dívat, jak mi dusí moji budoucnost,“ svěřila jsem se kamarádce. Jenže sama nevím, jestli je to sobeckost, nebo zdravý rozum. Bez mámy jsem nikdy nebyla. A teď možná předstírá nemoc jen proto, aby mě držela u sebe. Nebo umírá? Mám odejít a riskovat, že fakt zemře?
