Článek
„Nechci žádné sliby, je nám dobře i bez papírů,“ opakoval pokaždé, když jsem jen naznačila, že bych se ráda vdávala.
Toužila jsem o svatbě už odmalička. Představovala jsem si, jak stojím ve světlých šatech vedle toho, koho miluji, a slyším kolem sebe potlesk dojatých kamarádů a rodiny. Realita mě ale pomalu sžírala. Stále jsem čekala na prsten, a on pořád mlčel. Najednou jsem se začala cítit nejistě. „Proč váhá? Není si mnou jistý?“ honilo se mi hlavou, když jsem v noci nemohla usnout.
V té době jsem potkala Filipa. V obchodě u regálů s pečivem se na mě usmál, slovo dalo slovo a pozval mě na kávu. „Jsi tak pěkná, že mě nenecháš v klidu,“ žertoval a já cítila, že začínám tát. Než jsem si uvědomila, že tohle není jen zdvořilostní schůzka, seděla jsem s ním v cukrárně a připadala si jako šestnáctiletá školačka. Filip byl pozorný, mluvil o budoucnosti, o dětech, o svatbě. Přesně o tom, co jsem chtěla slyšet, ale od svého partnera.
Zprvu jsem si namlouvala, že je to jen nevinné flirtování. Jenže chemie mezi námi byla příliš silná. Neodolala jsem. Několik měsíců jsem žila dvojím životem. „Nedokážu Pavla opustit, ale ani ukončit to, co cítím k Filipovi,“ říkala jsem si. Jednou jsme se však s Filipem zapomněli při psaní zpráv a Pavel na ně narazil. V tu ránu se ocitl před jasným faktem, že jsem mu byla nevěrná.
Myslela jsem, že to bude konec. Pavel se zhluboka nadechl a pronesl: „Tak ty mě chceš vyměnit? Copak nám něco chybělo?“ Rozplakala jsem se a přiznala, že mi chybí hlavně pocit, že se mnou doopravdy počítá, že se mnou chce založit rodinu a sdílet život v plné šíři. To, co mi u něj scházelo, mi Filip dával, a proto jsem sklouzla do aféry.
Pavel jen mlčky přikývl a odešel. Téměř jsem se složila, ztratila jsem chuť na všechno. Bála jsem se, že se už nevrátí, že jsem všechno zničila. O den později přišel, v očích strach a zároveň odhodlání. „Vezmi si mě,“ řekl a v ruce svíral malou krabičku s prstýnkem. „Jestli tě ztratím, netuším, co bych dělal. Potřebuju tě víc, než jsem si kdy uměl přiznat.“
Souhlasila jsem a za pár týdnů jsme měli malou svatbu na radnici, jen se svědky a pár nejbližšími. A kupodivu je teď Pavel jiný. „Nebojím se tolik o nás, jen abych ti dokázal, že jsem ten správný,“ šeptal mi po obřadu. Místo přespřílišné jistoty, která ho předtím brzdila, se teď o náš vztah bojí, a tím ho střeží. A já? Taky mám na duši jizvu, ale miluju ho a cítím, že konečně jsme spojili naše světy naplno.
