Článek
Marie vždycky snila o spokojeném životě u moře, a tak se svým mužem Romanem strávili velkou část společných let ve francouzském přístavním městě. „Měli jsme takový pohodový rytmus. On pracoval jako inženýr ve firmě na návrhy lodí, já jako zdravotní sestra. Brali jsme to poklidně a děti si žily po svém,“ vzpomíná Marie s lehkým nádechem nostalgie.
Vychovali spolu dceru Elišku a syna Olivera, kteří se k nim vždy chovali tak trochu odtažitě. „V mládí od nás brali všechno jako samozřejmost – placené školy, pomoc s bydlením, dovolené. Nikdy jsme jim to nevyčítali, rádi jsme je podporovali. Ale časem nám došlo, že kromě vyžadování finanční podpory se jim do rodinného života moc nechtělo,“ vysvětlovala Marie. A tak pomalu plynula léta, jejich potomci je navštěvovali jen párkrát za rok, někdy ani to ne.
Roman zemřel před několika měsíci, náhle a po krátké těžké chorobě. Marii zbyl dům v Provence, byt na kraji Paříže a pár vozidel, která s manželem postupně nashromáždili. Byla připravená všechno postupně vyřídit a potomkům v rámci možností přenechat část dědictví. Jenže krátce po Romanově pohřbu se objevil Oliver s tím, že musí nutně vyřešit, „jak se to vlastně rozdělí, aby v tom nebyl chaos“.
Eliška zašla ještě dál. „Mami, tohle přece nemůže zůstat v takovém stavu. Co když by sis šla do menšího bytu? Ten dům v Provence bych mohla převzít já, abych to uspořádala. Vždyť ani pořád neumíš pořádně francouzsky, tak co tam budeš dělat?“ pronesla dcera lehkým posměšným tónem. Marie se při těch slovech cítila doslova zaskočená. „Je to dům, v němž jsem s tátou strávila dvě dekády života, to není jen cihla a malta, ale vzpomínky.“ Děti však nad jejími pocity mávly rukou.
V tu chvíli si uvědomila, že jim nejde o ni, ale především o hodnotu nemovitostí a možná i šanci vydělat na prodeji. „Najednou se chtějí stěhovat, řešit rozdělení pozemků, bytu v Paříži, aut. Mně ovšem ani nepoložili normální otázku, jestli něco nepotřebuji. Dcera se mnou zkoušela manipulovat, že to tak bude pro mé dobro. Syn navrhoval, že bych mohla bydlet kdekoli jinde, hlavně ať co nejdřív vyřeším papíry,“ vypráví Marie trpce.
Nakonec se ve spojení se svým dlouholetým známým, právníkem žijícím v Bordeaux, rozhodla sepsat závěť po svém. Nejprve váhala, zda dětem i tak neodkázat velkou část. „Došlo mi ale, že si ničeho neváží, že manžel vkládal spoustu sil do toho, aby jim dal slušný základ. Přitom oni se k němu v posledních letech prakticky nehlásili,“ vysvětlovala. Rozhodla se proto, že větší díl majetku věnuje nadaci zaměřené na podporu seniorů bez domova, o jejíž práci se s Romanem dříve zajímali.
„Je to možná odvážný krok. Ale když vidíte, jak vás děti vidí jen jako zdroj peněz, všechny emoce se ve vás bouří. Chci, aby zůstal manželův odkaz v něčem, co si zaslouží úctu. Mně je to i tak k ničemu, když vidím, jak to dopadlo s vlastní rodinou,“ uzavírá Marie.
