Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu, zavalená účtenkami, když se ve dveřích objevil můj pětatřicetiletý syn. Pronesl zcela samozřejmě: „Mami, došla mi šunka. Můžeš mi zítra koupit novou?“ V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Místo obvyklého přitakání jsem mu řekla: „Adame, už jsi opravdu dospělý. Nemyslíš, že je na čase postavit se na vlastní nohy?“ Ta otázka se ve mně hromadila snad roky, jen se mi ji nedařilo vyslovit.
Jmenuji se Lucie a tohle je můj příběh o tom, jak jsem se vyrovnávala se skutečností, že můj syn s námi stále sdílí domácnost, ačkoli by už dávno mohl bydlet sám.
První roky: Neplánované štěstí i velké naděje
Když jsem ve svých třiadvaceti otěhotněla, byla to docela náhoda. Spíš bych měla říct „malé velké štěstí“. S manželem Pavlem jsme do té doby žili bezstarostným životem, on dělal v marketingu, já pracovala ve školce. Najednou jsem zjistila, že čekáme syna. Pojmenovali jsme ho Adam. Byl to drobný, ale zdravý chlapeček – náš poklad.
Časem se ukázalo, že další dítě nejspíš mít nebudeme. Dlouho jsme se snažili, vyzkoušeli jsme i různé metody, ale nakonec jsme se smířili s tím, že Adam zůstane jedináčkem. Možná právě proto jsme oba trochu sklouzli k tomu, že jsme si ho hýčkali a občas mu tolerovali věci, které bychom asi u druhého dítěte neočekávali. Přesto jsme vždycky říkali: „Ať je z něj slušný, samostatný člověk.“ Dlouho se zdálo, že tuhle cestu naplňuje.
Adam byl chytrý, na střední i na vysoké škole patřil k nejlepším. Po promoci začal pracovat ve větší technologické firmě a hodně brzy vydělával zajímavé peníze. Samozřejmě jsme s Pavlem zářili hrdostí, když přišel s tím, že dostal další odměny nebo povýšení.
Jenže i přes veškerý pracovní úspěch se Adamovi nikam nechtělo. Zůstával s námi v bytě, ve svém dětském pokoji, a trávil tam večery u počítače. Sem tam vyrazil ven s kamarády, někdy přivedl domů dívku, ale nikdy se nenašel důvod, aby se odstěhoval. A já to dlouho neřešila. Radovala jsem se, že ho mám na blízku, když přijdu z práce unavená, můžeme spolu povečeřet. Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být nezdravé.
Signály, že to není v pořádku
Zhruba před dvěma lety jsem si začala všímat, že Adam střídá známosti, ale žádná slečna u něj nevydrží. Když se občas stalo, že nějakou z nich přivedl na návštěvu, působila na mě vždycky moc sympaticky – jenže po pár týdnech bylo po vztahu. Jedna z nich, Tereza, mi po rozchodu dokonce volala: „Lucinko, nezlobte se, ale Adam nechce řešit nic ohledně společného bydlení, a já takhle žít nemůžu.“ Bylo mi to líto. Měla jsem Terezu ráda, byla milá, usměvavá. Mrzelo mě, že Adam odmítá udělat krok k samostatnosti.
Když se ho manžel Pavel ptal, proč to mezi ním a Terezou skončilo, odbyl ho: „Mně to takhle vyhovuje. Proč bych měl spěchat s nějakým stěhováním, když mám doma všechno?“
Jenže my s Pavlem už jsme z té situace začínali být unavení. Připadalo mi, že Adam bere náš společný byt skoro jako hotel s veškerým servisem – a co hůř, já ten „servis“ ochotně poskytovala. Nemusela jsem, ale zvyk je železná košile. Vařila jsem, prala mu oblečení, uklízela jeho pokoj. Přitom on mi sice dával dost peněz na domácnost, kupoval občas nové spotřebiče či elektroniku, ale jinak se moc neptal, jak mi je, zda nepotřebuju víc pomoci s úklidem či nákupem. Prostě si žil ve svém světě.
Konfrontace: Čas na změnu
Jednou, když Adam zase přišel s prádlem, které mu mělo „zázračně“ zmizet v pračce a vrátit se vyžehlené do skříně, jsem se neudržela. Řekla jsem: „Adi, dost. Jsi dospělý chlap, nemyslíš, že by sis měl najít vlastní bydlení?“ On se začal smát: „Mami, vždyť víš, že je dnes bydlení strašně drahé. Navíc, k čemu, když mi tady nic nechybí?“
Pavel mi dal za pravdu: „Podívej se na svoje úspory. Klidně můžeš jít do pronájmu, nebo si vzít hypotéku. Nechceme tě vyhodit, ale ty mezitím stárneš a žiješ ve starém pokoji s plakáty ze střední školy.“ Adam nic. Pořád argumentoval, že to tak není nutné, že na to má dost času a že se chce rozhodovat sám. Tak jsme na něj s Pavlem začali víc tlačit.
V tu dobu se Adam nominalně „rozhodl“, že si začne aktivně hledat byt. Jenže co se stalo? Kde nic, tu nic. Každou nabídku kritizoval. Jednou to bylo příliš vysoké patro, jindy moc hlučná ulice, další byt byl zase mimo jeho oblíbenou čtvrť. Brzy bylo jasné, že si dal tak přísná kritéria, až to hraničí s nemožností jakékoliv dohody.
Člověk nebojí se vyletět z hnízda?
Když jsem to probírala se svou dobrou kamarádkou Lenkou, řekla mi: „Hele, nech ho být, dokud ti to vyhovuje. Znám horší případy, kdy děti z rodičů tahají peníze a nic nedělají.“ Jenže já jsem tušila, že takhle to prostě není v pořádku. Připadalo mi, jako bych mu bránila v růstu, a zároveň jsem se cítila unavená z role „mamahotelu“.
Vzpomněla jsem si na svou vlastní matku: ta mě vychovávala spíš přísně. V devatenácti mi jasně řekla: „Buď budeš dodržovat naše pravidla, nebo se odstěhuješ.“ Já jsem to tehdy obrečela, ale nakonec jsem byla ráda, že mě vedla k samostatnosti. A Adam? Ten takové striktní vedení nikdy nezažil, protože jsme do něj všechny požadavky jen opatrně vkládali, aby neměl pocit, že ho do něčeho nutíme. Teď vidím, že jsme tím možná uškodili.
Naděje na změnu
Přesto mám pocit, že Adamovi v jednom směru dochází, že něco není úplně v pořádku. Nedávno se zmínil, že potkal dívku, která ho prý na první pohled zaujala. Jmenuje se Klára, je o pár let mladší a docela cílevědomá. Když se u nás zastavila na návštěvě, měla takový zdravě rázovitý přístup. Hned Adama popichovala: „Nemyslíš, že by sis mohl najít větší prostor, kde bych si mohla aspoň vybalit kartáček a trošku to tu uspořádat?“
Nemám křišťálovou kouli, abych věděla, jak ten jejich vztah dopadne. Ale upřímně doufám, že třeba právě Klára dokáže Adama vystrkat z našeho bytu a přimět ho, aby se doopravdy zamyslel, co od života chce. Nechci, aby to vypadalo, že se ho chci zbavit – to v žádném případě. Jen nechci, aby zůstal uvězněný ve svém dětském pokojíčku ve třiceti pěti letech.
A tak vyčkávám. Respektuji, že Adam je dospělý a že rozhodnutí musí padnout z jeho strany. Zároveň se mu ale snažím dávat najevo, že prostor, kde bydlíme, není nafukovací a že už není malý kluk, aby potřeboval, abych za něj prala trička a skládala mu je do skříně.
V hloubi duše vím, že odloučení bolí, ale je přirozené. Vždyť co víc si může matka přát, než aby byl její syn samostatný a šťastný? Pokud to půjde dobře, tak se možná jednou dočkáme i toho, že nám Adam s úsměvem řekne: „Mami, tati, jdu do vlastního. Díky, že jste mi pomohli.“ A pokud takové rozhodnutí nepadne, možná budu muset přitvrdit.
Zatím se snažím být trpělivá a doufat, že ho k tomu život sám dokáže nasměrovat. Protože je rozdíl „mít u rodičů dveře otevřené“ a „nebýt schopen je nikdy zabouchnout“.
