Článek
Náš společný život trval téměř tři desetiletí. Měli jsme tři děti, prošli jsme vším od dětských her po první studentské lásky a doufala jsem, že spolu zestárneme. Jenže jednoho dne si sbalil kufry a oznámil mi, že ho čeká budoucnost s jinou.
Nejdřív jsem se zlobila na celý svět. „Proč zrovna já? Co jsem udělala špatně?“ vyslovovala jsem potichu do prázdných zdí, zatímco nejmladší syn seděl vedle mě a předstíral, že to celé zvládá s úsměvem. Samozřejmě že nezvládal. Otcův odchod ho bolela stejně jako mě. Proto jsem si předsevzala, že kvůli synovi zůstanu silná. Dál jsem chodila do práce, občas jsem hlídala vnoučata, která přivážely starší děti, a snažila jsem se nepropadat smutku. Se synem jsme si navzájem dělali společnost. Brzy úspěšně odmaturoval a zamířil do zahraničí. „Zvládneme to, mami,“ řekl tenkrát a odletěl s úsměvem, který mi dodal kuráž postavit se životu sama.
Začala jsem si hledat maličké radosti. Chodila jsem do bazénu, učila se jazyky, navštěvovala jsem známé, na které jsem kdysi nemívala čas. Moc dobře jsem věděla, že zůstat sedět doma by mi zlomilo poslední zbytky duševní pohody. A tak uběhly tři roky, během nichž jsem si zvykla na samotu natolik, že mě až překvapilo, jak málo mi manželství chybí.
Pak se ozval telefon. Zvedla jsem ho a uslyšela Romanův hlas. „Ahoj, jak se máš? Promiň, jestli tě ruším…“ Začal docela nezávazně, což mě zaskočilo. Když pak volal znovu, myslela jsem si, že potřebuje něco ohledně dětí nebo dokumenty k prodeji auta, ale nic takového. Chtěl se se mnou sejít. Když jsme seděli v kavárně a on rozpačitě zíral do hrnku s čajem, cítila jsem, že se schyluje k něčemu zvláštnímu. „Přemýšlel jsem o tom… Rád bych se vrátil. Moc mě mrzí, co jsem udělal,“ vyslovil po chvíli. Úplně jsem oněměla.
Vrátil by se najednou do mého bytu, který jsem si za ty tři roky útulně předělala, znovu by si přisvojil život, který jsem si zatím postavila sama. Vyprávěl, jak ho jeho mladá láska zklamala, jak nezvládá péči o její dítě, jak si vlastně nerozumějí. „Neustále na ni žárlím a ona je věčně nespokojená,“ postěžoval si. Slyšela jsem ho, ale nemohla jsem pochopit, že zrovna tahle slova přicházejí z jeho úst. Kde byl ten muž, který nade mnou kdysi zlomil hůl kvůli jiné? Teď se tvářil, že mu nic nedává větší smysl než návrat do starých kolejí.
Přikývla jsem, že rozumím. Neřekla jsem ale vůbec nic o tom, jestli souhlasím. Po jeho odchodu jsem v tom tichu cítila zmatek. „Co vlastně chci?“ Kdysi jsem byla ženou, která by se mu u nohou rozplakala radostí, že se vrátil, ale za ty tři roky se tolik změnilo. Naučila jsem se být samostatná, chodit do divadla s kamarádkami, navštěvovat děti a vnoučata, kdy chci, nikomu se nezpovídat. Neříkám, že je mi dobře bez partnera, ale taky jsem si uvědomila, že občasná samota mě nepohlcuje. Žila jsem v domnění, že náš svazek je navždy pryč, a zvykla jsem si. „Dokážu ho ještě milovat?“ honí se mi hlavou.
Teď tedy sedím doma a přehrávám si jeho slova. „Myslel jsem na tebe každý den, uvědomil jsem si, že jsi pro mě ta jediná,“ tvrdil. Jenže netuší, co všechno to se mnou udělalo, když jsem zůstala tak náhle sama. Nepochopí, že úlevu z vyhazování jeho věcí do košů a tříděných odpadů vystřídal nakonec klid, s nímž se mi žije možná lépe, než jsem si kdy představovala. Vážně netuším, jestli mu mám tu kliku od svého života znovu poskytnout.
