Článek
Jmenuji se Lucie a vyrůstala jsem v rodině, kterou jsem dlouho považovala za dokonalou. Měla jsem milující rodiče, kteří se téměř nikdy nehádali, jezdili jsme spolu na báječné dovolené a náš dům voněl pohodou. Jenže teď, když je mi třicet dva a sama pomalu začínám přemýšlet o svatbě a dětech, vidím, jak křehké to celé bylo. Můj otec si totiž našel mladou přítelkyni – a máma se rozhodla, že to bude tiše tolerovat, jen aby ho neztratila. To, co se zpočátku tvářilo jako „chvilkový úlet“, trvá už roky, a mě ničí dívat se, jak se oba rodiče trápí. A přitom navrch předstírají, že se nic neděje.
Pamatuju si přesně, jak jsem jednou nečekaně přijela domů z města, kde žiju a pracuju. Bylo mi divné, že dům je prázdný a tichý, dokud jsem nezaslechla mámin pláč. Vběhla jsem za ní do patra, kde seděla na posteli se sklenkou něčeho hodně silného a v očích měla zoufalý výraz. „To je konec,“ prohodila přiškrceným hlasem. „Tvůj táta je zase u ní…“ Nechápavě jsem se rozhlížela, kdo „u ní“? Nejdřív jsem myslela, že šla za kamarádkou, ale pak mi to došlo. Když jsem se mámy doptala na detaily, potvrdila, že táta má milenku, o dost mladší ženu, která navíc prý pracuje v jeho firmě.
Idylka, která praskla jako mýdlová bublina
Jako malá jsem si rodiče idealizovala. Táta, hezký tmavovlasý chlap, miloval sport a každou volnou chvíli se snažil trávit aktivně. Máma byla – a stále je – velmi pohledná žena, ráda se parádila a dbala o svůj vzhled. Společně působili jako pár, ke kterému jsem vzhlížela. Ještě když mi bylo dvacet, dávali mi pocit, že manželství může být úplné souznění.
Po revoluci se otci dobře dařilo v podnikání, díky čemuž jsme mohli cestovat, nakupovat si, co jsme chtěli, a máma se tak trochu zabydlela v roli jeho „královny“. Říkala jsem si: „Takhle nějak bych chtěla žít, až budu mít vlastní rodinu.“ Netušila jsem, že uvnitř už to dávno skřípe. Nebo možná skřípat začalo až později, nikdo mi nikdy neřekl, v jaké fázi se to překlopilo.
Máma a její mlčení
Když se mě máma se zoufalstvím v hlase ptala: „Co mám dělat? Neumím si představit, že bych žila bez něj. Radši budu žít s polovinou jeho pozornosti než vůbec bez něj,“ nejdřív jsem nechápala, jak může takovou věc říct. Dala jsem jí řadu argumentů, proč to není správné. Že jen čeká, až se táta vybouří, ale co když se to nikdy nestane? Že se ničí, upíjí se, zatímco táta je evidentně šťastný na obě strany a do ničeho se nehrne. Jenže ona nechtěla slyšet.
Děsilo mě to ještě z jednoho důvodu: jestli máma dokáže přecházet něco tak zraňujícího, co to vypovídá o mně? Budu stejná, až si najdu partnera a ten mě třeba jednou zradí? Budu taky radši dělat, že to nevidím, než abych riskovala rozvod?
Tátova otevřenost
Když jsem tátu jednou konfrontovala přímo, řekl mi v klidu: „Prosím tě, Luci, jak si to představuješ? Máma to takhle přijala, tobě do toho vlastně nic není. Jsi už dospělá, žiješ si svůj život. Kdyby máma chtěla odejít, asi bych jí nebránil, ale ona to zatím neudělala.“ Měl v hlase směs sebevědomí a něčeho, co bych označila za chlad. A mě to rozzuřilo. Jak může být tak cynický k ženě, která mu dala celý život a s níž má dospělou dceru?
Jenže máma si zřejmě myslí, že jejich manželství je lepší než žádné. Občas se s tátou vydá na prodloužený víkend, kam milenka nesmí. Táta se jí dokáže ve volných dnech věnovat, máma je v tu chvíli šťastná. Jenže pak se zase dočká situace, kdy táta zmizí na celou sobotu s odůvodněním, že v práci se stalo něco neodkladného. Já přitom vím, že tahle „práce“ obnáší rande v romantické restauraci.
Kdy to celé skončí?
Poslední dobou se domů vracím opravdu nerada, protože mě ničí dívat se na rodiče a jejich falešnou pohodu. Když navíc vidím prázdné lahve od vína či tvrdého alkoholu v kuchyni, je mi jasné, co máma v jeho nepřítomnosti dělá. Při každé mojí návštěvě se vyptává: „A co ty, Lucinko, kdy bude svatba, děti?“ A já mlčím a přemýšlím, jak jí vysvětlit, že se aktuálně bojím do takového závazku jít. Straší mě představa, že bych mohla s někým zopakovat stejný model.
Někdy se cítím provinile, že jí příliš radím, a jindy zase, že radím málo. Zkoušela jsem ji přemlouvat, ať najde odvahu a odejde. Ale ona jen říká: „To nemůžu. Tátu to přejde, jen mám strach, aby ta holka nechtěla dítě.“ Myslím, že ta obava je možná oprávněná. Pokud by milenka otěhotněla, bylo by to úplně nové dno, do kterého by se máma propadla.
Každý můj telefonát domů je teď plný napětí. Místo abych slyšela radostné „Ahoj, zlatíčko, jak se máš?“, poslouchám křečovité předstírání nebo cinkání sklenic v pozadí. Vždycky jsem si přála opak toho, co teď prožívám. Je to důvod, proč zatím odkládám svatbu se svým snoubencem? Možná nevědomky čekám na nějaký signál, že milující rodina opravdu může fungovat nadosmrti.
