Článek
Mé jméno je Lucie a nikdy jsem si nepřipouštěla, že bych mohla skončit v toxickém vztahu. Jsem učitelka ve školce, miluju svoji práci s dětmi, a vždycky jsem si říkala, že právě díky tomu zůstanu naladěná na radost a lásku. Ale osud to zařídil jinak. Od prvního romantického setkání s Michalem až po dny plné fyzického i psychického násilí jsem urazila dlouhou a bolestnou cestu, kterou vám teď otevřeně popíšu.
Na první pohled to vypadalo jako láska z filmu. Našla jsem ho vlastně náhodou, na pláži v Bulharsku, kam jsem jela s kamarádkami. Byl to úplně poslední večer naší dovolené a já právě ztrácela náladu, protože odjezd zpátky do Česka se neúprosně blížil. Michal do mě nešikovně vrazil a polil mě bílým vínem. Hned se omlouval, přinesl mi ubrousky, a jakmile uslyšel, že mluvím česky, rozzářil se. „Netušil jsem, že tu potkám krajanky,“ pronesl, jako by se styděl. A mně tehdy připadal nesmírně charismatický.
Začátek románku
Když jsme se pak druhý den potkali na pláži, připravil pro mě malý improvizovaný piknik. Měl jahody, nějaké prosecco a dokonce přinesl karty, prý na zabavení. Celou dobu mě dokázal tak rozesmát a zároveň mi s galantností otevíral lahev, podával skleničku a opečovával mě, jako bychom byli v prvotřídní restauraci. Tenhle muž – vysoký, sportovně založený, s bystrým úsudkem – mi vyrazil dech.
Po návratu domů jsme si nejdřív jen psali a volali. Uběhl zhruba týden a on bez varování přijel za mnou na mou malou ubytovnu poblíž školky, kde jsem tehdy pracovala. Zaskočil mě, ale měla jsem radost. Byla jsem roky zvyklá žít vlastně jen pro práci a občasné výpomoci rodičům, kteří měli malé hospodářství na venkově. Michal to věděl a hned mi nabídl, abych s ním trávila víkendy u něj, v jeho prostorném bytě na předměstí. Znělo to jako pohádka. A čím víc jsme se poznávali, tím silnější jsem měla pocit, že tohle bude člověk, s nímž založím rodinu.
Svatba a první varovné signály
Vzali jsme se po půl roce známosti, šlo to rychle, ale byla jsem v sedmém nebi. Máma byla nadšená – konečně chlap, který má dobré postavení, vlastní bydlení a vypadá jako pozorný partner. Sama jsem si říkala, že to třeba jednou dotáhnu na maminku od dvou nebo tří dětí.
Jenže krátce po svatbě jsem si začala všímat maličkostí, které mě znepokojovaly. Michal byl najednou častěji ve stresu z práce – vykládal mi, že soupeří s kolegy o manažerskou pozici, a já se mu snažila být oporou. On ovšem přestal chodit domů včas, objevily se problémy s alkoholem: některé dny dorazil nad ránem opilý a já nevěděla, co se děje. Když jsem mu volala, telefon byl buď vypnutý, nebo mi to zvedl a seřval mě za to, že jsem „hysterická“.
Jindy zase, ve střízlivém stavu, se mnou mluvil jako dřív, prosil, ať mu odpustím, sliboval, že se to nebude opakovat. Tohle dokola. Jenže brzy přišly i první konflikty, v nichž už nešlo jen o slova.
Stupňující se agrese
Stačil drobný podnět, třeba že prý nemám dobře setřený prach na poličce, a Michal vypěnil. Začal mi vyčítat, že jsem neschopná uklízečka, že mu ničím život, a nakonec mi vytrhl z rukou prachovku a prudce mě strčil. Byla jsem v šoku. Následující den se omlouval, přinesl mi kytici a hrál hodného chlapce. A já, vychovaná k poslušnosti a s nízkým sebevědomím, uvěřila.
Takhle to probíhalo vlastně pokaždé. Jeden den hádka, nadávky, facky nebo zkroutit ruku za záda – druhý den pláč, omluvy a prosby, ať ho neopouštím. V hlavě se mi honily otazníky: mám to říct kamarádkám? Jenže on mě postupně izoloval. Dokázal mě přesvědčit, že se mnou se nikdo nechce bavit a že je zbytečné chodit na srazy. S rodinou jsem také přestala komunikovat tak často jako dřív. Tohle je bohužel docela klasická cesta, jak násilník svou oběť ovládne.
Jednou, když byl v delší nepřítomnosti, jsem se musela postarat o jeho syna z předchozího vztahu. Michal mi dítě na týden „přenechal“, sám odjel na údajnou pracovní cestu. Ten chlapeček se mě ptal na tátu, byl smutný, až jsem měla pocit, že se ho někdy bojí stejně jako já. Najednou to do sebe začalo zapadat. Často jsem viděla, že syna kritizuje, chová se k němu přezíravě. Dítě pak bylo vystrašené a uzavřené.
Zlom a odhodlání odejít
Došlo mi, že tohle nedělám jen pro sebe, ale i pro případné vlastní dítě. Představa, že by se narodilo do takové rodiny, kde je jeho otec surový, byla k nesnesení. Připadalo mi, jako by mě někdo vysvobodil z mlhy, když jsem si jednoho rána řekla: „Dost, tohle končí, jinak se sesypu docela.“ Byla jsem jako tělo bez duše – nepřestávala jsem brečet a bála se každého klíče v zámku.
Sebrala jsem proto veškerou odvahu. Odejít nebylo jednoduché, on mě jednak kontroloval a jednak vyhrožoval, že mě zničí. Nakonec mi pomohla známá z práce: půjčila mi peníze, pomohla mi sehnat přechodné ubytování a doporučila linku pomoci pro oběti domácího násilí. To byl pro mě záchranný kruh.
Dnes už bydlím jinde, čekám na rozvodové řízení. Ani to ale není konec. Musím se vyrovnat s tím, jak moc jsem Michalovi věřila, jak moc jsem ho hájila i před sebou samou. Navíc jsem zjistila, že jsem těhotná – jen v samotném začátku, takže teď stojím před zásadní otázkou, jak to zvládnu. Ale vím, že se vracet nechci. Ani kvůli penězům, ani kvůli slibům, které Michal stejně nikdy nedodrží.
Pokud žijete s podobným člověkem, kterého jste kdysi milovali a dnes se ho třeba bojíte, prosím, svěřte se někomu. Vždycky se najde někdo, kdo vás vyslechne, ať už přátelé, rodina, nebo speciální organizace. Nejhorší je mlčet a tvářit se, že je všechno v pořádku. Já jsem si tak prošla obdobím plným hrůzy a samoty. Teď však věřím, že mě čeká lepší život: klidnější, bezpečnější a že budu maminkou bez strachu z násilí.
Nikdy není pozdě přestat se stydět. To násilník má nést vinu a hanbu, ne vy. Já už teď vím, že znovu se nadechnout stojí za to, i když to občas bude bolet. A pokud můj příběh dodá sílu aspoň jedné ženě – anebo muži – k odchodu z násilného vztahu, mělo smysl ho říct.
