Článek
Martin žije v menším městě poblíž Jablonce, kde už přes deset let sdílel společný byt se ženou Mirkou. Měli dvě děti, běžné rodinné starosti, pár rozepří, ale nic, co by v jeho očích znamenalo skutečný rozkol. „Občas jsme se pohádali o financích nebo kdo má víc uklízet. Vždy to byla maličkost, aspoň jsem si to myslel,“ popisuje. Ve skutečnosti se mu ale zhroutilo celé manželství jedním jediným dnem, kdy mu Mirka chladně oznámila, že chce rozvod.
„Vzala si mě stranou a řekla: ,Mám jiného muže, chci od tebe odejít.‘ Bylo mi, jako by mi přistála rána pěstí do žaludku,“ říká Martin. Nejdřív se snažil pochopit, proč. Zeptal se, co se děje, jestli jí něco chybělo. Ale ona pouze pokrčila rameny: „Je mladší, cítím se s ním zase živá a nechci zůstat v nudě.“ Martin se nezmohl na protest, jen zíral, jak si manželka bere tašky a mluví o novém životě s někým, koho zná jen krátkou dobu. „Celá ta scéna, děti zmatené, já srdce napadrť. Nevěděl jsem, jestli se mám zlobit, brečet, nebo prosit,“ vypráví.
Mirka opravdu odešla a Martin zůstal v bytě s dětmi, snažící se vysvětlit, co se vlastně stalo. „Děti si myslely, že to je nějaký hloupý vtip. Proč máma zmizela? Čím jsme se provinili?“ kladou otázky. Martin nevěděl, co odpovědět. Místo abych se hroutil, rozhodl jsem se jednat. „Měl jsem pocit, že musím zachránit aspoň sebe, i kdybych ji ztratil. Připadal jsem si bezcenný, ale to ponížení jsem si nechtěl nechat líbit,“ vysvětluje.
Začal uvažovat o pomstě, jakou nikdy neplánoval. „Jestli čekala, že jí nechám všechno, jen aby byla šťastná s jiným, spletla se,“ říká. U soudu se rozhodl žádat, aby děti zůstaly u něj, a zároveň šel tvrdě po majetkovém vyrovnání. „Vyhodit mě za mladším chlápkem, přervat rodinu… to se nedělá. Připadal jsem si jako hromosvod, do kterého udeřila rána a já se chtěl bránit,“ popisuje zklamaně.
Po nějaké době Mirka zjistila, že její mladičký milenec byl jen takový milostný úlet. „Asi myslela, že je to osudová láska. Ale on si žil po svém, možná jen potřeboval dobrodružství. Když mu zevšedněla, prostě ji vyměnil,“ krčí Martin rameny. Mirka se pak jednou večer objevila u dveří a s očima plnýma slz mu řekla: „Byla to obrovská hloupost, myslela jsem, že to bude jiné.“ Prosila ho, jestli by se k němu mohla vrátit. Martinovi se v tu chvíli míchal vztek, lítost i jistá satisfakce. „Byla tam, ponížená, v místě, které opustila. Ale já už toho měl dost. Chtěl jsem, aby taky pocítila tu bolest, co mi způsobila,“ říká.
Nepustil ji k sobě. „Řekl jsem, že nemůžu zapomenout. Že to nejde vzít zpátky. Ať si teď nese následky, jako jsem si je musel nést já.“ Viděl, jak se rozplakala a pak odešla. „Ano, byl jsem hořký a krutý, ale jak jinak? Ukázalo se, že za své chování nakonec zaplatila tím, že ztratila domov i respekt dětí. Mohlo to dopadnout jinak, kdyby nepovažovala náš vztah za něco, co se dá jen tak vymazat,“ uzavírá Martin tiše.
