Článek
Já ho ale brala takového, jaký je – výbušný, sebevědomý, možná občas jízlivý, ale věřila jsem, že má dobré srdce.
Prožili jsme spolu svatbu v menším kostelíku a nastěhovali se do bytu na okraji města. Já pracovala z domova, on si vybudoval podnikání, které překvapivě rychle uspělo. A právě od té doby, co se Michalovi začalo dařit, začal si o sobě myslet kdovíco.
Začalo to tím, že kamarádům vykládal o svých „velkých kšeftech“, a to i před mými rodiči, kteří se pokaždé tvářili rozpačitě. Jenže postupně se to vystupňovalo: Michal se naučil kárat lidi za „nedostatečnou snahu“, zesměšňovat jejich práci a dokázal urážet i mou rodinu.
Vlastní táta mi jednou zničeně volal: „Víš, dceruško, radši už k vám jezdit nebudeme, on se k nám chová fakt ošklivě.“ Musela jsem jen mlčet, protože jsem bohužel věděla, o čem mluví. Když moje máma přinesla k narozeninám domácí koláč, Michal si dovolil poznamenat: „Kéž by sis mohla dovolit něco lepšího než lacinou mouku.“
Takové a jiné „bonmoty“ sypal z rukávu a sám se jim smál. Postupně se k nám nikomu nechtělo – kamarádky se vymlouvaly na spoustu práce, sestřenice si hned po první návštěvě vymyslela alergii na náš parfém ve vzduchu, a moji rodiče to vzdali úplně.
Nejhorší je, že to leze do hlavy i našim dětem. Najednou slyším, jak spustí: „Proč bych měla uklízet, to není moje práce,“ nebo „Prodavačka? Ať si hledá lepší džob.“ Jako by je Michal přesvědčil, že s plnou peněženkou můžeš pohrdat kýmkoli.
Už jsem se s ním několikrát dohadovala. On se jen vysmívá: „Stejně nepotřebuješ nic vydělávat, přináším domů víc peněz, než spotřebuješ.“ Kdykoli se mu snažím vysvětlit, že mě jeho chování ponižuje, obrátí to proti mně. Jsem prý zvyklá na malé poměry a neumím si užívat života.
Cítím se osamělá. Všechno, co jsem měla ráda – společné večeře s rodinou, víkendy s přáteli a uvolněná atmosféra doma – je pryč. Když jsem jednou vyhrožovala rozvodem, Michal se rozesmál: „Copak se chceš vrátit k mámě na ves? S čím bys asi žila, když já vše financuju?“
Začínám si připadat jako v pasti. Pořád vím, že finančně jsem na něm závislá, a mám strach z nejistoty, jestli bych zvládla postavit se na vlastní nohy. Jenže tady se dusím, ztrácím zbytky důstojnosti a strkám hlavu do písku, abych se s ním nehádala před dětmi.
Můj bratr mě nedávno seřval: „Ty snad chceš, aby z tvých dětí vyrostli snobové? To jim chceš dát do vínku, že peníze rozhodují o všem?“ V tu chvíli mi došlo, že pravdu má on, ne Michal. Jenom nevím, jestli dokážu udělat ten radikální krok, sbalit se a odejít.
Děti jsou zvyklé na určitou životní úroveň a bojím se, že by měly pocit, že je o vše okrádám. Přesto někde v hloubi duše cítím, že se musím brzy rozhodnout, jinak budu už jen nešťastná. Jen si nejsem jistá, jestli mám tu sílu udělat tak velkou změnu.
„Dnes ke mně nechce chodit ani moje vlastní rodina. Manžel je odstrašil. A já si musím konečně ujasnit, jestli mi ve zlaté kleci stojí za to postupně vyhasínat.“
