Článek
Přestěhovala jsem se s Adamem do malého domu poblíž Vrchlabí. Byla jsem šťastná, že žijeme kousek od jeho rodičů, aspoň si navzájem můžeme pomáhat. Adamův otec ale onemocněl a zemřel dřív, než jsem ho mohla pořádně poznat. Dlouho jsem věřila, že to byl on, kdo dělal doma dusno. Ovšem jednou mi tchyně prozradila pár věcí o tchánovi tak mrazivým tónem, že jsem pochopila, jak se asi musel cítit, když s ní žil.
Začala jsem si všímat nejrůznějších detailů. Adam mi o ní vždy vyprávěl jako o ženě, která se pro rodinu maximálně obětovala. Jenže v jejích slovech jsem často slyšela jedovaté narážky. Kdysi prý tchán „vždycky všechno zkazil“. Nebo: „Kdyby nebyl tak tupý, nemusel by umřít dřív, než si splnil povinnosti.“ Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá. Jenže z jejího výrazu bylo jasné, že to myslí vážně.
Adam však tvrdil, že má maminka těžký život, a že si jen tak odlehčuje. „Ona to tak nemyslí,“ opakoval. Místo toho, abych ho přesvědčila, že jeho matka bývá krutá, on ji bránil. Zatím jsem se uklidňovala, že aspoň její zloba mířila jen na tchána, který už tu není. Jenže brzy se její netrpělivost zaměřila na mě.
Začalo to maličkostmi. Kritizovala moje vaření, styl oblékání, dokonce i to, jak mluvím s Adamem. Postupně to nabralo obrátky a byla jsem terčem nejrůznějších posměšků. „Ty se asi neumíš postarat o muže, co? Já kdysi dělala tři jídla denně, a to byl klid,“ pronesla jednou. Adam se zasmál, myslel, že si tchyně dělá legraci. Jenže ve mně se cosi sevřelo. Poznala jsem, že to není vtip, spíš tichá výčitka. A nezůstalo u toho. Objevily se úšklebky: „To jsi tak neschopná, že nemáš uklizeno?“ Nebo: „Já vychovala Adama, ale s tebou mám pocit, že ho učím všechno znova.“
Dál to sílilo. Na dětské oslavě v našem obýváku prohlásila, že chudák můj syn zřejmě nebude moc bystrý, když jsem ho nevodila „do kroužků hned po narození“. Mluvila hlasitě, aby to slyšeli i naši známí. V tu chvíli jsem chtěla prchnout. Když jsem to řekla Adamovi, jen si povzdechl: „Maminka bývá ostrá, ale dobře víš, že to myslí pro naše dobro.“ Jenže já viděla, jakou tíhu zažil tchán, a bojím se, že stejný příběh se odehrává se mnou v hlavní roli.
Nedávno tchyně oznámila, že si můj syn hraje s nesprávnými dětmi a že já jsem prý neschopná matka, když mu nevnutím ty „lepší“ kamarády. Už jsem se neudržela a křikla: „Proč mi to pořád děláte? Co máte z toho, že mě ponižujete?“ Tchyně se jen ironicky usmála: „Jsi hysterka. Adam si zaslouží ženu, co se nezhroutí kvůli pravdě.“ Adam tam stál a mlčel. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, a raději jsem odešla z místnosti.
Dnes se tchyně staví každý druhý den. Najde si něco, na co může ukázat prstem. „Adame, podívej, zas ti špatně složila prádlo. Copak tě nic nenaučila?“ Vidím, jak se Adam tváří provinile, jako by to byla i jeho vina. Připadám si bezmocná. Kdykoli se pokusím manželovi popsat, jak moc to bolí, řekne: „Mamka není zlá, jenom je přísná.“ Nikomu nechci přiznat, že tchyně ve mně vzbuzuje děs, podobný, jaký jsem zaznamenávala v očích tchána. Lidé okolo ji znají jako laskavou paní, co peče bábovky. Kdybych nadhodila, že mě ničí, nevěřili by mi.
Nejvíc se bojím, že to bude trvat roky a já se k tomu jednou přidám, jako tchán, který raději všechno mlčky snášel. Přemýšlím, jestli se Adam někdy probudí a uvidí matku takovou, jaká je. Možná až bude pozdě. Každý večer se modlím, aby se to změnilo a aby můj muž začal chápat, co jeho matka dokáže. Jenže zatím se jen tvářím, že je vše v pořádku. A tchyně? Ta se tváří jako starostlivá babička s úsměvem na rtech, přestože já cítím, jak se to uvnitř mě hroutí.
