Článek
Učím na základní škole v menším českém městě a před několika roky nám odešla do důchodu ředitelka, kterou jsem obdivovala. Naše škola byla vedená s důrazem na spravedlnost a rovnocennost ke všem dětem, bez ohledu na to, kolik peněz mají jejich rodiče. Pak nastoupil nový ředitel a najednou se principy, na kterých jsem stavěla výuku, začaly hroutit.
Pracuji tam spoustu let. Mám ráda děti a jsem na ně přísná a zároveň spravedlivá. Dříve jsem si i užívala podporu vedení, hlavně když některé děti potřebovaly přísnější metr. Staré vedení stálo za námi a neuhnulo před rodiči, kteří si mysleli, že jejich potomek je výjimečný. Jenže nový ředitel zavedl jiné pořádky. Zcela otevřeně naznačuje, že děti z bohatých nebo vlivných rodin je třeba hodnotit mírněji, protože nám přece mohou nějak přispět, zaplatit úpravy školy, učební pomůcky a podobně.
Když jsem poprvé narazila na zcela neschopného žáka, kterému podle slov ředitele nemám dávat pětky, nechtěla jsem na to přistoupit. Jenže - můj plat byl na měsíc zkrácen, abych si uvědomila, kdo tady rozhoduje.
Měla jsem tehdy vztek a kolegové mě jen politovali, ale veřejně se neozval nikdo. Ředitel je silný manipulátor a všem je jasné, že by se jim mohl mstít, kdyby se proti němu spikli. Další záležitost vybuchla nedávno kolem žačky Marty, která se po vážné rodinné tragédii přestěhovala a přišla do naší třídy. Zpočátku jsem měla pochopení, byla jsem jemná a doufala, že se s novým prostředím sžije.
Ukázalo se však, že navzdory hrůzným událostem v rodině je Marta nesmírně intrikánská a zlá na spolužáky. Když to vyústilo v drobný fyzický incident – spolužák jí vlepil kvůli jejímu provokování facku – čekala jsem, že na ni uhodíme a dozvíme se, co se ve skutečnosti stalo. Jenže přišel ředitel, napochodoval otec Marty a vyžadovali, aby byl hoch potrestán dvojkou z chování.
„Viděla jsem, proč to ten kluk udělal, a odmítla jsem ho sankcionovat,“ vyprávěla jsem řediteli. Jeho reakce mě ale šokovala: „Nechcete? Tak se pak nedivte, až já vám dám něco nepříjemného,“ pronesl a jeho výraz byl výmluvný. Když jsem se bránila, ukončil diskusi slovy „Nikdo vás tu přece nedrží, klidně si hledejte místo jinde.“
Cítím, že takový přístup hrozí zničit vše, co jsme ve škole dřív budovali. Všechno, co učím – o poctivosti, zásluhách, rovnosti před pravidly – se hroutí před očima mých žáků, protože ředitel nastavuje dvojí metr. Polovina kolegů jen krčí rameny a říká „přežijeme to, co se dá dělat“, ale pár kolegů už dalo výpověď, protože jim takové podmínky přišly neúnosné.
Já teď váhám. Jedna část mého já mi velí se bránit, spolupracovat s dalšími slušnými učiteli a nenechat tu školu napospas. Druhá část chce mít klid, najít si lepší místo, odejít jinam, kde ředitel nebude takový diktátor.
Mám krásný vztah k dětem a oni to cítí. Když se na mě po posledním incidentu obrátili deváťáci s prosbou „Paní učitelko, vy nás nenecháte ve štychu?“, viděla jsem jim v očích naději. Ale i já jsem jen člověk, mám rodinu a potřebuji práci, která mě nebude stát tolik stresu. Je pro mě strašně těžké, že musím každý den vstávat a bát se, kde si na mě ředitel zasedne.
Manžel doma opakuje: „Nic nevzdávej, drž se. Ty tam učíš skvěle, to on je ten, kdo dělá průšvihy. Proč by měl vyhrát takový despota?“ A já sama nevím. Možná přece jen rezignuji a odejdu. Možná seberu odvahu a podám na ředitele stížnost. Bojím se, že si proti sobě popudím vedení města, které ho do funkce prosadilo. Možná tím ztratím práci jednou provždy. Nebo bych měla srazit paty, držet pusu a odučit si svoje, ať si ředitel manipuluje, jak chce?
„Co je pro mě důležité – děti, principy, duševní zdraví, nebo klidný život?“ kladu si teď otázky. Bojím se, že s novými poměry odtečou i moje pedagogické sny.
