Článek
„Byt je vždycky jistota, jenom na tom vyděláš,“ slýchala jsem na každém kroku. Udělala jsem pár prohlídek, a když se objevil ten pravý – třicet let starý cihlový dům, malý dvoupokoják se světlým obývákem, neváhala jsem. S nadšením jsem podepsala rezervační smlouvu a byla přesvědčená, že za pár týdnů si budu klepat na čelo, proč jsem se neodhodlala dřív.
Mít v ruce vyřízenou hypotéku byl zvláštní pocit. „Nakonec to nebylo tak složité,“ řekla jsem si v duchu, když mi banka odkývala na první pohled solidní úrok. Všechno vypadalo hladce – realitní makléř působil sympaticky, věci se řešily svižně, dokonce jsme sepsali předávací protokol během pár dnů. Jenže už při stěhování jsem narazila na první zádrhel. Zjistila jsem, že sousedé mají léta spory o to, kdo zaplatí opravy střechy. „Tenhle dům je černá díra na peníze,“ prohodil lakonicky jeden pán, když viděl, jak se tahám s krabicemi. „Aha…“ pípla jsem a trochu mě zamrazilo.
Zanedlouho přišel šok. „Nemáte závazek zaplatit svůj podíl na rekonstrukci střechy? Asi padesát tisíc,“ stála přede mnou starší dáma z výboru, jen pár dnů po mém nastěhování. Propálila jsem ji očima: „O ničem takovém jsem neslyšela.“ Ukázalo se, že bývalý majitel to věděl, ale nijak mi to nesdělil.
Makléř, ten se tvářil, že o ničem nevěděl. A já se ocitla před nutností vytáhnout desítky tisíc navíc. Zároveň se vynořil další problém – letitá elektroinstalace, která nezvládla nové spotřebiče. Pojistky padaly, občas jsem seděla potmě s rozvařenou kávou v poloprázdném hrnku. Jenže předělání elektřiny je další balík peněz.
Když jsem se obrátila na banku, aby mi trochu navýšila úvěr, kroutili hlavou, že úroky stouply a mou žádost posoudí znova. „Můžete si vzít spotřebitelský úvěr,“ navrhl úředník, jako by to bylo snad kdovíjaké řešení. Tím bych se jen zatáhla do dalšího dluhu. Otáčela jsem každou korunu, rezerva mizela před očima.
„Ale aspoň jsem ve svém,“ snažila jsem se povzbudit, když jsem večer seděla na staré židli, okolo sebe rozkopané zdi. Jenže platit hypotéku, přehnané zálohy na vodu (protože staré stoupačky netěsnily) a ještě shánět peníze na střešní fond nebyl žádný med. Po pár měsících mi došlo, že měsíčně vydávám víc, než jsem si kdy platila v nájmu.
Najednou mě přepadla panika. Jak to zvládnu dlouhodobě? „Když nebudeš stíhat, tak to prodej, ne?“ utrousila kamarádka. Jenže prodej znamená platit sankce bance, a s cenami, co začaly oscilovat, bych v lepším případě zaplatila akorát dluh a nic mi nezůstalo. Připadala jsem si zahnaná do kouta – nikam nemůžu, nic jiného si nemůžu dovolit, a dům je plný skrytých problémů, které mě dusí.
Teprve teď chápu, že „byt je nejlepší investice“ je věta, co funguje, pokud máte velké finance nebo jste přímo odborník. Já byla jen nadšená holka, co si po letech pronájmů chtěla koupit domov. Svět realit je ale drsný. Drobné písmo ve smlouvách, spory v domě, skryté závady, rostoucí sazby. A zůstanete na to sami, protože makléř už má provizi a bývalý majitel vás upozornil jedinou větou: „Je to starší dům, ale jinak v pohodě.“
Teď jsem ve stavu, kdy se snažím si zvyknout. Dům mám ráda i přes všechny potíže, znám už i fajn sousedy, kteří se taky perou s finančními pastmi. Dříve či později se snad opravy dořeší. Jenom už z toho nejsem tak nadšená jako dřív. Místo veselých úprav interiéru lítám po úřadech a výborových schůzích a poslouchám, proč nejde nic spravit bez dalších peněz, a tak dále.
