Článek
Znala jsem se s ním teprve krátce, ale měla jsem pocit, jako by se všechno hned rozsvítilo. Jeho zprávy na seznamce mi přišly vtipné, pohotové, psal o výletech po jižních Čechách a o práci, kterou vykonává s radostí. Mluvil o sobě jako o majiteli menší softwarové firmy, ukazoval fotky z horských túr i večeří v luxusních podnicích. Vždy zdůrazňoval, že hledá vážný vztah, protože dřív byl ponořený jen do práce. Po pár dnech psaní jsme se rozhodli sejít v kavárně v centru Plzně.
Na prvním setkání působil Ondřej naprosto neodolatelně: dobře oblečený, usměvavý, povídal si se mnou o rodině, koníčcích i plánech do budoucna. Když jsem mu vyprávěla o sobě, naslouchal soustředěně a pozorně, jako by byl nadšený každým detailem. Strávili jsme tam tři hodiny a měla jsem pocit, že je to muž, se kterým klidně zestárnu.
Další dny mě bral do podniků, kam bych sama nešla, protože by mi to přišlo moc okázalé. Když jsem mu řekla, že nemusím předražené restaurace, jen se usmál a šibalsky odvětil: „Chtěl bych ti ukázat, že si zasloužíš to nejlepší.“ Ještě týž večer mi poslal fotku, jak sedí u pracovního stolu a řeší prý důležitou zakázku pro jednu společnost. Vedle na poličce měl vystavené certifikáty a ceny, které měl dostat za úspěšné projekty.
Měsíc jsme si užívali ten sladký pocit vzájemné přitažlivosti. Pak mě pozval k sobě do bytu – nádherný, moderní prostor, a všude dekorace, které naznačovaly, že Ondřej je člověk s vytříbeným vkusem. Byla jsem ohromená, jak to tam působilo. Někde v koutku hlavy mi sice problesklo, že na parapetu chyběly květiny, které bych u estéta čekala, a také nepůsobilo, že by tam Ondřej skutečně bydlel naplno. Připisovala jsem to ale jeho zaneprázdněnosti a nestihla se zeptat.
Jenže brzy poté, co jsem se několika kamarádkám pochlubila, jakého mám skvělého přítele, narazila jsem na tichou poznámku jednoho známého. Známý tvrdil, že Ondřeje kdysi potkal jako řadového pracovníka v menší firmě jako klasického IT specialistu a nikdy o žádné softwarové firmě co by vlastnil neslyšel. Chtěla jsem tomu nevěřit, ale nahlodalo mě to.
Pak se ukázalo, že sehnat o Ondřejovi nějakou ověřenou zmínku je obtížnější, než by člověk u tak úspěšného podnikatele čekal. Zkusila jsem zadat jeho jméno do vyhledávání, prohlédla jsem různé firemní rejstříky. Nic. Žádná stopa, žádné recenze, žádné články, nic. Vzpomněla jsem si, že jednou řekl, jak vyhrál cenu v oboru softwarových inovací. Ani ta neexistovala. Začalo se to skládat jako podivné puzzle, v němž stále víc chybí dílků.
Když jsem u něj jednou přespala, ráno musel odejít – prý narychlo, kvůli havárii vody v kanceláři. Rozespalá jsem tam našla několik účtenek s cizím jménem, odložený dopis, kde bylo uvedeno úplně jiné příjmení, než používal. Zamrazilo mě a došlo mi, že pravděpodobně žiju v inscenaci, kde Ondřej hraje roli dokonalého chlapa s nablýskaným životem.
Konfrontovala jsem ho večer, když se vrátil domů. Nejdřív se snažil zapírat, dělal, že nechápe, o co jde, a že mu křivdím. Nakonec se sesypal a s očima plnýma slz vyklopil pravdu: není žádný vlastník softwarové firmy, ale úplně obyčejný zaměstnanec ve firmě co poskytuje internet. Drahý byt nebyl jeho – patřil kamarádovi, který je momentálně mimo republiku. Všechno nasvědčovalo tomu, že si Ondřej prostě vypůjčil kamarádův byt, půjčil si jeho auto a vytvořil kulisu. Nevěděl, jak si získat ženu bez té blyštivé fasády, protože byl celý život přesvědčen, že by o něj jinak žádná nestála.
Nejdřív jsem cítila jen obrovskou zlost. Měla jsem chuť na něj křičet, že mě sprostě okradl o čas a city. Od něj se ozvalo zoufalé: „Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Myslel jsem, že mě jako obyčejného chudého chlapa nebudeš chtít…“ Jenže to na celé věci nic nemění. Zradil mou důvěru. Hrál přede mnou divadlo, zatímco já mu vyprávěla o svých snech, tajemstvích i nadějích.
Teď sedím ve svém malém bytě v Plzni a koukám na fotky, které jsme si pořídili při procházkách. Ty úsměvy působí tak skutečně, jako bych v tu chvíli byla upřímně šťastná. A já opravdu byla, věřila jsem, že mám vedle sebe opravdového, spolehlivého muže. Ukázalo se, že téměř každý detail byl falešný. Bolelo to a dosud bolí. Začínám pochybovat, jestli ještě někdy někomu uvěřím.
Ondřej mě prosil, abych mu dala šanci napravit chyby. Ale já nevím, jak bych mohla důvěřovat člověku, jehož život byl jedna velká lež. Kdyby rovnou řekl pravdu, třeba bych se zamilovala do toho, kým doopravdy je – do muže, který možná nemá luxus, ale zato má charakter. Jenže to už nezjistím, protože upřímnost pro něj byla druhou, neznámou volbou.
Znáte ten pocit, kdy se vám někdo zadře hluboko pod kůži, a vy v tom euforickém omámení věříte každému jeho slovu? Tak přesně tohle se mi stalo a teď se z toho snažím vzpamatovat. Možná to pro někoho zvenčí vypadá jako naivita, ale ten, kdo nezažil naprosto brilantní podvod, si nedokáže představit, jak těžké je rozpoznat lháře, když se tolik snaží být přesvědčivý.
Nyní vím jedno: příště budu mnohem opatrnější. Chci reálného člověka, se všemi chybami i obyčejností. Nechci už falešné zámky z iluzí. Přála bych si, aby i on pochopil, že být sám sebou je víc než celé to divadlo, kterým si jen prohloubil vlastní prázdnotu. Ale jestli se o to pokusí, už zůstane jen na něm. Já jsem se rozhodla jít dál bez něj.
