Článek
První roky jsem netušila, co mě s Pavlem čeká. Bydleli jsme tehdy na okraji Prahy, v malém bytě s výhledem na řeku. Dominik se narodil trochu předčasně, ale byl to veselý kluk, který rychle rostl. Jenže Pavel si už od začátku stěžoval, že ho dítě obtěžuje. „Jsou s ním jen výdaje, nic z toho nemám,“ říkal mi často. Doufala jsem, že je to jen jeho podivný způsob humoru.
Časem se ukázalo, že Dominik má lehkou formu poruchy autistického spektra. Když mi to doktoři oznámili, cítila jsem se bezmocně, zároveň jsem věděla, že udělám všechno, abych mu pomohla žít spokojený život. Jenže Pavlovi to bylo jedno. „Nepřeháníš to? Prostě je jen línej,“ reagoval, když jsem mu vysvětlovala, že Dominik potřebuje klidné prostředí a trochu jiné zacházení. Pavel nás však brzy opustil.
Nyní bydlí jen pár ulic od nás, ale jako by byl na druhém konci světa. Nechce s Dominikem nic trávit, nikam ho nevzal, nikdy ho nevezl na kroužek. „Ať si dělá, co chce, mně je to fuk,“ prohlásil, když jsem naléhala, aby aspoň občas přišel a s Dominikem si sedl u úkolů. Výživné posílá jen minimální a i tak se cítí, jako by ho někdo chtěl okrást.
Dominik teď studuje na univerzitě. Je to pro něj výzva, ale zvládá to, snaží se. Bylo by fajn, kdyby měl podporu od táty, aspoň trochu. „Nevěřím, že opravdu studuje. Určitě se jen fláká a hraje hry,“ řekl mi Pavel do očí. Jako by kluk byl jen lhář. Když jsem vysvětlovala, že Dominik dokonce dostává stipendium za dobré výsledky, jen mávl rukou. „Stejně ti na to nic nedám,“ poznamenal.
Nejhorší byl ten okamžik, kdy si Dominik sám říkal o nějaké peníze na speciální kurz a se svým otcem se domluvil, že se sejdou. Pavel mu slíbil schůzku, ale pak se vymluvil, že nemá čas, a prý ať si Dominik počká, až mu vyjde znovu nálada. Dominik přišel domů se sklopenou hlavou a jen špitl: „Mami, proč si ho nemůžu získat? Udělal jsem mu něco?“ Nevěděla jsem, co odpovědět. Pravda je taková, že Pavel nemá o svého syna zájem. Nikdy ho nezajímal, nebyl s ním ani v době, když jsme zjistili, že Dominik potřebuje speciální cvičení pro lepší soustředění. Jen jednou se objevil a tvářil se, že je všechno šaškárna.
Možná si myslí, že se Dominik jednou po studiu nějak zázračně zapojí do práce a že ho to nic nestojí. Ale právě teď, když kluk ještě potřebuje každou pomoc, Pavel se k němu staví zády. „Vy si vymýšlíte, abyste ze mě tahali peníze,“ vyčítal mi, když jsem žádala vyšší příspěvek, protože Dominika čeká drahý zahraniční kurz. Při slově „kurz“ jen protočil oči a řekl mi, že jsem si to celé určitě vymyslela, abych ho mohla využít.
Nejvíc mě mrzí, že Dominik v poslední době rezignoval. Už od něj nečeká žádnou podporu, nic. Řekl mi: „Mami, nechci od něj ani korunu, nestojí mi to za to.“ Jenže vím, že každá koruna by se mu hodila, aby mohl dokončit vše, co si předsevzal. Vždycky jsem mu říkala, že tatínek je tatínek, a že mu aspoň trochu v sobě chce uvěřit. Ale teď, když vidím, jak Dominik tak smutně říká, že už to zkoušet nebude, rve mi to srdce.
Už ani netuším, jaké argumenty bych mohla Pavlovi přednést, aby nahlédl do reality. „Však až dostuduje, bude vydělávat, teď ať se stará ta jeho matka,“ oznámil mi nedávno do telefonu. Že jsem "ta jeho matka"? Vychovala jsem ho, starala se o něj, naučila ho jezdit na kole, číst a psát, byla s ním ve dne v noci, a on, jako biologický otec, dělal celou dobu co? Nic!
Vím, že na tom netratí nikdo víc než on sám. Přijde o možnost vidět, jak je Dominik pracovitý, zvídavý a ohromně bystrý. Přijde o radost z jeho pokroků. Jednou, až bude Dominik úspěšný ve své profesi, se třeba ohlédne zpátky a řekne si, že tátu vlastně nepotřeboval. Možná to pro něj bude menší jizva, než kdyby se marně snažil o něčí přízeň, která nikdy nepřišla.
A pro mě? Já jsem na Dominika neskutečně hrdá, i když mám strach, jak vše finančně zvládneme. Ale pohled na jeho úsilí mi dává sílu nevzdávat to. Co může udělat víc než to, že s ním zůstanu a budu mu krýt záda?
