Článek
Měla to být klidná krátká dovolená v Mariánských Lázních, jen já, procedury, pár procházek a zapomenutí na stres. Místo toho se všechno obrátilo naruby.
Hned první večer jsem sešla do hotelového baru. Seděla jsem nad sklenicí vína a užívala si atmosféru. Pak si ke mně přisedl chlap – říkejme mu Vojtěch. Vysoký, tmavovlasý, v saku, úsměv jak z reklamy. Začali jsme si povídat, docela přirozeně, jako by to bylo úplně normální. Prý je investor, v lázních kvůli obchodním schůzkám. Mluvili jsme a mně se zdálo, že mezi námi lítají jiskry.
Po dvou sklenkách navrhl, jestli nechci vidět jeho apartmá a výhled na lesy. Možná to znělo jako otřepaná balící hláška, jenže já byla nějak omámená tou atmosférou. Řekla jsem ano.
Ten apartmán byl vážně luxusní. Zprvu jen povídání o životě, pak se naše rty setkaly. Nakonec jsme skončili v posteli. Bylo to vášnivé a neuvěřitelně intenzivní. Přišlo mi to šílené, ale úžasné. Před usnutím jsem se ještě usmívala – jako by se stal malý románek, co si člověk občas přeje.
Jenže ráno mě zasáhl šok. Jakmile jsem se začala probouzet, Vojtěch mi jen tak mezi řečí „prozradil“ svůj plán:
„Mám tu obchodní jednání, potřebuju působit profesionálně. Nabízím ti sto tisíc, když mi budeš dělat společnici na týden, chodit se mnou na večeře a – no, i tak trochu intimně.“
Zůstala jsem zírat. „Co to…? Myslíš si, že jsem placená holka?“
Tvrdil, že prý vůbec ne, ale že se mu moc líbím, a tak mu přijde fér mi nabídnout peníze. Byla jsem v šoku. Prostě jsem odmítla. On jen pokrčil rameny a řekl, ať si to případně rozmyslím.
Naštvaná a zmatená jsem odešla zpět do svého pokoje. Celou noc jsem nespala. Střídal se ve mně vztek a zvláštní smutek. Ráno jsem se sebrala, že si dojdu aspoň na snídani, jenže když jsem z kabelky vytahovala mobil, objevila jsem bílou obálku nadepsanou „Pro Terezu“. Uvnitř bylo 10 000 Kč.
Zalapal jsem po dechu: co to má být? Byl to jeho způsob, jak mi zaplatit za předchozí noc? Připadala jsem si jako prostitutka.
Běžela jsem k recepci, chtěla ho najít, vrátit mu to. Ale recepční sdělila, že Vojtěch odjel asi před hodinou. Zřejmě jen jedna noc – a já zůstala s obálkou peněz, která mě dusila.
Volala jsem kamarádce. Byla překvapená, a radila: „Dej to na charitu nebo si za to něco kup. Nejsi coura. Prostě to nějak přetav v symbol.“ Mně se chtělo brečet. Po tak krásné noci mě ponížil, jako bych byla placená. Nebo to bral jako pozornost? Netuším.
Zbytek víkendu jsem přemýšlela, jestli jsem si to sama nezavinila. Pak jsem se rozhodla za část peněz si něco koupit. Tak jsem si koupila luxusní vínově červené šaty a zbylých několik tisíc vložila do charitní sbírky pro nemocné děti.
Po návratu do Prahy jsem vyposlechla reakce známých – někdo mě litoval, někdo se mi smál, někdo mě chápal. Ale konečný úsudek musím vynést já sama. Necítím se jako holka na prodej, i když ta obálka naznačuje něco jiného. Nakonec si říkám: prožila jsem úžasný sex, to nikdo neodpáře. Jestli mě chtěl přeplatit, je to spíš jeho styl.
Život jde dál. Ten trapný pocit zůstal, ale poučila jsem se. A snad jsem tím vyzbrojená pro příště. Peníze nedělají radost, když se pojí s pocitem, že jste je dostali proti své vůli.
