Článek
Nikdy k nám nechodí jen tak. Ve tváři měl divný výraz, jako by měl zprávu, co dokáže smést všechny zbytky klidu.
Pokynul mi, abych ho pustila dovnitř. „Kde je Martin?“ vyhrkl, sotva za ním zapadly dveře. V hlavě mi sjela rychlá kontrola: Martin byl ještě v práci, já sama doma, a tchán s nazlobeným pohledem. Nesvědčilo to o ničem dobrém. Pokusila jsem se o klidný tón: „Ještě nepřišel, vrátí se večer.“ Luděk se posadil do křesla, aniž by čekal na moji nabídku. „Tak fajn, počkám si na něj tady.“
Vtom jsem pocítila, jak mi srdce buší ve spáncích. Posadila jsem se opatrně na gauč a tiše se zeptala, jestli mu můžu nabídnout čaj nebo kávu. Prudce zavrtěl hlavou a pevně sevřel ruce v klíně. Byt najednou ztichl, slyšela jsem tikání hodin a připadala si, jako bych seděla vedle bomby, která čeká na roznětku.
Čekali jsme snad půl hodiny, minuty se vlekly jako nekonečné pásmo úzkosti. Když jsem uslyšela klíč v zámku, podlomila se mi kolena. Martin vešel s odlehčeným úsměvem, který mu na rtech umrzl, jen co spatřil svého otce. „Tati? Co ty tady?“ vydal ze sebe. Luděk se postavil a přejel ho tvrdým pohledem: „Ty moc dobře víš, proč jsem přišel.“ Martin se ohlédl po mně, a já jen pokrčila rameny. Netušila jsem, o co jde.
Jenže v dalších minutách se ukázalo, že Martin měl tajemství. Luděk na něj vyštěkl: „Jak jsi mohl sáhnout na rodinné úspory?!“ Zůstala jsem jako opařená. Martin prý bez vědomí rodiny vybral část peněz, které Luďkovi a Martinově matce sloužily na pomoc po úraze, kvůli rehabilitaci kdy Luděk nemohl pracovat. „Byly to jejich peníze… tys je ukradl? Co to znamená?“ vyklouzlo ze mě rozechvěle.
Martin se snažil Luďka uklidnit, ale ten se nedal. „Jak sis to představoval? Myslíš, že nám ty peníze nebudou chybět? Ze mě teď děláš blázna před celou rodinou!“ Uvědomila jsem si, jak vážné to je. Můj manžel, se kterým sdílím roky života, tajně využil finance patřící jeho rodičům. Seděla jsem tam s pocitem, že se mi všechno propadá do země: důvěra v manžela, jistota, že se spolu dělíme o starosti i radosti.
Tchán zuřil. Myslela jsem, že na Martina vztáhne ruku, tak se tvářil napruženě. „Okamžitě chci slyšet, jak to napravíš! A chci, abys to řekl mámě do očí.“ Martin něco blekotal o tom, že peníze potřeboval, chtěl je vrátit, jen to nestihl… Laciné výmluvy. Koukala jsem na něj a ptala se sama sebe, co dalšího přede mnou skrývá.
Nakonec se Luděk sebral, mrštil klíči o stůl a klidnější, ale stále s jiskrou v očích, prohlásil: „Budu čekat na zítřek, a jestli to nevyřešíš, bude zle.“ Pak odešel, prásknul dveřmi a já seděla jako socha. Na Martina jsem se dívala, ale neviděla jsem muže, kterého jsem si vzala z lásky. Viděla jsem jen člověka, který mohl zklamat nejbližší rodinu kvůli… kvůli čemu vlastně?
Teď je náš byt plný ticha. Martin chodí kolem mě, jako by se bál, že promluvím. Ale já nemám slov. Chtěla bych křičet, chtěla bych se ptát, proč to udělal, jak to chtěl zamaskovat, co ještě mi neřekl. Hlavně se bojím, jestli je tohle začátek konce. Protože tchánova nečekaná návštěva otřásla základy naší rodiny a já netuším, jestli ještě někdy dokážu mít v manžela takovou důvěru jako dřív.
