Článek
Vyrazil jsem na prodloužený víkend do tatranské horské chaty se svou milenkou Sofií. Lhal jsem doma, že mám pracovní školení, a upřímně jsem byl nadšený z představy, že si konečně užiju pár vášnivých dní mimo Vary. „Těším se, až budeme jen my dva,“ řekla mi Sofia něžně, když jsme vystupovali z auta. Netušil jsem, že toto nadšení skončí jednou z nejtrapnějších situací v mém životě.
První večer se nesl v euforii. Krb plápolal, podávali luxusní večeři a po pár skleničkách vína jsme se odebrali do pokoje. Bylo skvělé na chvíli zapomenout na všechny starosti. Ráno jsme sešli na snídani. Tvářil jsem se spokojeně, dokud jsem nezahlédl někoho povědomého za švédským stolem. Zmateně jsem zamrkal – byla to má žena Klára, ale nebyla tam sama. Vedle ní stál vysoký urostlý chlápek. Vypadali velmi… důvěrně. Svět se se mnou zatočil. „Tohle přece nemůže být pravda,“ proletělo mi hlavou.
Nejradši bych se propadl do země, ale Sofie už si všimla, že jsem ztuhl. „Děje se něco?“ zeptala se tiše a prohlížela si můj výraz. Jen jsem zakroutil hlavou. Nedokázal jsem říct jediné slovo. Klára mezi tím taky přestala jíst a střetli jsme se pohledem. Já s milenkou, ona s milencem. Nemělo smysl cokoliv předstírat, ale zároveň bylo nemožné chovat se normálně. Byli jsme tam všichni, tváří v tvář hořké pravdě, že oba podvádíme.
Bylo to jako špatná komedie, kdy se milenci prozradí v nejméně vhodnou chvíli. Já byl doteď nadšený z volnosti, kterou mi vztah se Sofií poskytoval, a Kláře jsem do očí lhal o fiktivní práci. Přitom si sama žila podobný dvojí život. „Takže ani jeden nejsme svatoušek,“ blesklo mi hlavou, když jsem sledoval toho cizího muže, jak Kláře sklání talíř s croissantem. Mě bodala zvláštní žárlivost, kterou jsem u sebe nečekal. Měl jsem přece taky milenku, tak proč mě tak drtilo, vidět Kláru ve stejné situaci?
Ráno se proměnilo v absurdní divadlo. Jako by nic, jsme se s Klárou tiše ignorovali, každý se držel svého partnera. Sofii sice vrtalo hlavou, proč na tu neznámou ženu civím, ale nemohl jsem jí vysvětlit, že jde o moji vlastní ženu. Nedokázal jsem slova poskládat, mozek se mi točil ve smyčce trapnosti. Když jsme se pak minuli v hale, na zlomek vteřiny jsem měl chuť vyrazit za Klárou a všechno si vyříkat – ale co bych vůbec řekl? Že mě najednou štve, jak si to umí užívat s cizím chlapem, zatímco já se upínám k představě, že moje nevěra je snad něco „opodstatněného“?
Zbytek víkendu byl plný napětí. Kdykoliv jsem s Klárou sdílel stejný prostor, srdce mi tlouklo jako splašené. Uvědomil jsem si, že dvojí život působí sladce jen do chvíle, než narazíš na stejnou lež u toho druhého. Teď jsem stál před zrcadlem a přemýšlel, jestli nám tahle událost neotevřela šanci všechno změnit. Nebo to bude poslední hřebík do rakve našeho manželství. Každopádně, tuhle scénu při snídani si budu pamatovat hodně dlouho.
