Článek
Někdy si připadám jako hlavní hrdinka melodramatického filmu, který nikdo jiný nesleduje. Téměř všechny kamarádky, které znám, mají kluky nebo si aspoň prošly několika vztahy. Když se setkáme, poslouchám jejich příběhy o romantice, hádkách, smiřování nebo dokonce o tom, jak je jejich přítel rozmazluje maličkostmi. A já je samozřejmě podporuju a přeju jim to. Jenže ve chvíli, kdy vidím, jak jim přichází roztomilá zpráva plná srdíček, v nitru mi to bodne. Přepadne mě pocit prázdna a přemýšlím, jestli neexistuje nějaký důvod, proč já takové štěstí nemám.
Zatím jsem nikdy nebyla ve skutečném vztahu, jen v několika krátkých románcích, které vyšuměly. Buď mě dotyčný zničehonic přestal psát, nebo jsem si já uvědomila, že tam není „chemie“. Občas si říkám, že to je přece normální – chodím ještě na střední a spousta lidí si jen zkouší, co jim sedí. Proč mám ale pokaždé pocit, že tohle „zkoušení“ končí dřív, než by vůbec mohlo začít?
Nedávno jsem se svěřila kamarádce, která se pravidelně rozplývá nad tím, co jí píše její přítel. Vysvětlovala jsem, že občas žárlím, protože bych chtěla taky sdílet ten pocit, když vám pípne mobil a vy víte, že je to další něžná zpráva od někoho, komu na vás záleží. Chápala mě, ale z jejích slov vyplynulo, že to určitě nebude mými „vzhledovými nedostatky“ – spíš nějakou částí mé povahy. A najednou mi v hlavě seplo: je můj charakter tak špatný, že se ve mně nikdo nenajde?
Tohle pomyšlení mi vzalo pevnou půdu pod nohama. Vždy jsem se snažila být k druhým laskavá, vyslechnout je, vyjít vstříc a neřešit zbytečné konflikty. Ano, občas jsem tichá a nechám se unést svým vnitřním světem představ a snů, ale nepotřebuju být středem pozornosti. Také jsem nikdy nebyla ta „drzá“ rebelka, kterou by kluci obletovali pro její odvahu. Jenže teď přemýšlím, jestli moje snaha o harmonii a bezproblémovost nepůsobí lidem nudně.
Pokud i kamarádi říkají, že je mi to slušné a že jsem „milá osobnost“, potom si kladu otázku: proč se cítím tak nemilovatelná? Začala jsem si všímat, že kdykoli mě někdo pozve na rande nebo mi naznačí zájem, já se vlastně dám na ústup. Jako bych si sama ničila možnost vztahu, protože někde hluboko uvnitř nevěřím, že to může dopadnout dobře.
A tak si vytvářím domněnky typu „nikdy nebudu mít stálého partnera“ nebo „skončím sama“. Je mi jasné, že jsem ještě mladá a tohle všechno jsou jen myšlenky, které můžou mizet tak rychle, jako se objeví. Ale některé večery, když všichni usnou a já zůstanu sama se svými pochybnostmi, je těžké tyhle myšlenky nebrat vážně. Bojím se, že si sama vytvářím kolem sebe takový ostnatý drát, aby nikdo neměl šanci mě ranit – a pak paradoxně brečím, že jsem sama.
Když to řeknu nahlas, zní to banálně: samozřejmě je hodně lidí, co si připadá nemožných a myslí si, že láska je míjí obloukem. Většina z nich ale nakonec nějakého partnera najde a řekne si: „No jo, bylo to jen o čase.“ Nechci si ale na lásku hrát jen proto, abych nevypadala jako někdo, kdo nemá šanci. Raději chci počkat na někoho, s kým mi bude dobře a kdo si mě bude vážit takové, jaká jsem. A třeba si i budu muset počkat déle než moji kamarádi.
Zatím se tedy snažím sama sobě připomínat, že jediný skutečný soudce mé hodnoty jsem já. Nejsem robot, co si zaslouží lásku jen tehdy, když splní určité parametry. Snažím se přijít na to, jak si vážit sama sebe, abych dokázala pustit do života člověka, který mě bude milovat i s drobnými chybami. Učím se dovolit si myšlenku, že jsem dost dobrá, i když to okolní svět zatím nepotvrdil.
Takže co říct na závěr? Asi jen to, že pokud taky cítíte, že stojíte stranou a všichni kolem se líbají, prochází se ruku v ruce a vy tápete, nejste v tom sami. Je to prostě fáze, kdy se člověk učí poznávat, co je důležité. Někdo narazí na „tu pravou“ lásku v šestnácti, jiný v pětatřiceti a další třeba nikdy – a přesto může žít naplněný život. A já pevně doufám, že je před námi všemi ještě spousta kapitol, které napíšeme společně s někým, kdo nás bude mít rád takové, jací jsme.
