Článek
Něco prostě v duchu „už budu odpočívat, přijdu si na své“. Ale to, co vyvedl hned první den, mě naprosto vyvedlo z míry.
První den v důchodu se můj drahý otec, dokonalý šetřílek a letitý úředník, vrátil domů na pestrobarevném skútru, s novými brýlemi a obrovským piercingem v obočí.
A to myslím naprosto vážně. Stála jsem v obýváku, koukala se z okna, kdy přijede nově penzionovaný táta – očekávala jsem, že dojede autem s důchodcovskou poklidností a možná přiveze kávu a koblihy. Jenže najednou slyším řev motoru, kouknu ven a tam táta v helmě s neonovým nápisem a šťastným úsměvem. Zastavil skútr u naší branky, seskočil a vesele mi kynul.
„Tak co tomu říkáš, princezno?“ křikl na mě do okna.
Já jen zírala, neschopná slova. Ten pán, který ještě včera svým kolegům v kanceláři vyčítal i potisk barevných dokumentů, protože to „je drahé a zbytečné“, si pořídil extravagantní skútr a – no jasně, teprve když sundal helmu, všimla jsem si nestvůrně velkého piercingu v obočí.
„T-tati?!“ koktala jsem, když otevřel dveře a přikulhal do chodby.
„Jo, to je moje nová image, Jani. Myslím, že se to k důchodcovskému životu hodí. Dělat věci, na které jsem nikdy neměl odvahu.“
„Piercing… v obočí,“ zírala jsem, „tys… tys to udělal?“
„A co by ne? V práci by to nevypadalo dobře, to uznávám. Ale teď, když už tam nepatřím, si můžu dopřát trochu té rebelské svobody, no ne?“
Musela jsem si sednout. Chvilku jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Táta si vzal z ledničky džus, nalil si sklenici a u toho mi vyprávěl:
„Víš, jak jsem vždycky říkal, že bych chtěl cestovat na motorce, ale bál jsem se, co na to řeknou v práci? Že je to moc nebezpečné a bláznivé? A jak jsem posílal staré fotky s motorkáři do šuplíku se slovy ‚to už mě přešlo‘? No, teď jsem si řekl, že už mě nikdo neomezuje. A tak jsem šel do půjčovny skútrů – a rovnou si ho koupil! Za vlastní úspory. Paráda, viď?“
Přikývla jsem. No, parádní šok určitě! Ale co ten piercing?!
„A tenhle… výtvor?“ zeptala jsem se a ukázala na obočí.
„Dal jsem si to rovnou, abych si připadal trochu cool. Koneckonců, v práci na úřadě by mi to neprošlo, tak aspoň teď. Pravda, trochu to bolelo, ale v pohodě.“
Seděla jsem u stolu, zatímco táta pohodlně zapnul televizi, nohu dal přes nohu a začal vyprávět:
„Víš, celý život jsem byl to, co ode mě očekávali: spořádaný, pořádkumilovný, chodil jsem do práce ve stejných košilích, stejné obleky. Teď najednou mám čas i chuť dělat věci, které jsem kdysi chtěl a nemohl. Prostě si žít po svém!“
A víte co? Po prvotním šoku mi došlo, že vlastně má pravdu. Celý život dřel, šetřil, kontroloval účty, pečoval o rodinu. A najednou, když je v důchodu, má právo být i trochu blázen. Život je krátký a on si ho chce začít užívat.
„Takže… co na to říká máma?“ zeptala jsem se ho.
„No, koukala na mě jako na zjevení, ale nakonec se zasmála. Řekla, že aspoň bude doma větší zábava. A jestli se mi ještě chystám říct, že jsem si nechal na lýtko vytetovat hada, tak radši ať včas varuju. Takže si myslím, že to časem taky rozdýchá.“
Samozřejmě! Proč by neměl mít hadí tetování, že jo? Představila jsem si, že z otce, který miloval šedivé obleky a milimetrovou úsporu v rozpočtu, se stane motorkář s řetězy a kérkou na lýtku, a musela jsem se smát. Svým způsobem je to skvělé, že si konečně dovolí vybočit z kolejí.
Takže pokud si myslíte, že důchod znamená povinně sedět v houpacím křesle a krmit holuby v parku, stavte se k nám. Můj táta si žije svůj druhý život naplno – a já už se nedivím absolutně ničemu. Všechno je možné. A upřímně? Sice je to šok, ale vidět ho takhle šťastného je k nezaplacení.
A co já vím, třeba jednou přijede domů s novým tetováním, anebo založí rockovou kapelu pro seniory. Už se vážně nedivím ničemu.
