Článek
Mám potřebuju se vypovídat z něčeho, co mi trhá srdce. Když si se mnou dáte kávu, zjistíte, že jsem obyčejná holka, která ráda povídá o smyslu života, o svých snech, o obyčejných radostech. Jenže jakmile se s někým propojím, jakmile začne být naše pouto silné a hluboké, najednou je ticho a on už tu není.
Nevím, kde je zakopaný pes. Na první pohled by se mohlo zdát, že se mi to stává jednou, dvakrát, ale ne – mám pocit, že je to scénář téměř každého citového vztahu, kterým projdu. A přitom to bývají ti lidé, se kterými si špitáme nejcitlivější zážitky, sdílíme tajné pošetilé touhy a navzájem se utěšujeme, když nám je mizerně. Vždycky mám radost z toho propojení, věřím, že vzniká něco silného. Jenže zničehonic, třeba po pár měsících nebo i týdnech, ten druhý jednoduše beze slůvka vysvětlení zmizí z mého života. Jako by to všechno nebylo opravdové, jako bych si tu vzájemnou důvěru jen vysnila.
Nikdy nezapomenu na tu poslední, nejbolestivější zkušenost. Seznámili jsme se náhodou – v knihkupectví jsme sáhli po stejné knize a dali se do řeči. Dva dny nato jsme si už psali do noci, svěřili se, co nás tíží a kde vidíme své šance do budoucna. Po pár setkáních jsme si byli tak blízcí, že jsme se dokázali rozesmát i k pláči. On měl stejně jako já zálibu ve starých filmech, v křupavých croissantech a pomalých procházkách městem. A já si myslela: „Konečně někdo, kdo se mnou ladí.“
Jenže pak najednou odpovídal stále kratšími zprávami. Došlo to do bodu, že mě úplně ignoroval, i když jsem se mu snažila volat. Nakonec už se neozval vůbec. Bez jediného vysvětlení, bez varování. Zůstala jsem šokovaná, zklamaná a s bolavým srdcem. Připadala jsem si jako někdo, koho nejdřív nadchnou a pak zahodí. A to nebyla první ani druhá zkušenost – je to jen další dílek v mojí mozaice opuštění.
Sama se snažím přijít na to, kde dělám chybu. Napadlo mě, jestli nedusím lidi svojí otevřeností. Třeba jsem pro ně příliš intenzivní a bojí se, že to nezvládnou. Nebo jestli nejsem prostě takové „znamení smolaře“ – jakoby mě provázela zvláštní kletba. Většinou se mi přátelé smějí, že to přeháním, ale já cítím, že to není náhoda. Já vážně nevím, co je na mně takového, že všichni, které si opravdu pustím k tělu, nakonec odejdou beze stopy.
Nechci rezignovat na blízkost. Miluju ten pocit, kdy s někým můžu sdílet své slabiny, protože mě přijímá takovou, jaká jsem. Ale pokaždé, když se to stane, já zůstanu stát v prázdnu, otvírám Messenger a konverzace jsou mrtvé. Snažím se vykládat si to tak, že možná jejich role v mém životě skončila nebo že teď jdou vstříc jiné etapě. Ale tíží mě to neskutečně. Podlomí mi to sebevědomí a já si říkám: „Fakt jsem tak špatná v udržování vztahů?“
Možná si tím prochází spousta lidí a já nejsem jediná, co se cítí prokletá. Jenže v tuhle chvíli se probouzím ráno s pocitem, že mě pálí na hrudi. Je to touha získat zpátky někoho, s kým jsem před pár týdny mohla vtipkovat a plánovat výlet. Teď je pryč, jako by to nikdy nebylo skutečné.
Chci tomu přijít na kloub a uzavřít to jako kapitolu. Lidé odchází z různých důvodů a já musím vědět, že to není vždycky moje vina. Třeba někteří nedokážou ustát hloubku, jiní se prostě nudí a hledají další příběh. Mně nezbývá než zůstat upřímná k sobě samotné a neztratit víru, že jednou někoho potkám, kdo si mě vážit bude. A hlavně neodejde po prvním náporu vzájemné blízkosti.
I když to bolí, nechci přestat věřit, že existuje cesta, na které se někdo zastaví a řekne: „Vždyť přece není důvod uniknout, můžeme spolu sdílet radosti i strachy.“ Protože jen tak můžu najít pocit, že zase stojím pevně a nevlaju jako list ve větru, který vždycky končí v zapomnění.
