Článek
Bydlím v Plzni a ještě před rokem by mě nenapadlo, že se mi život může tak obrátit. Po rozvodu a odchodu dětí na vysokou školu jsem si zvykl na tichý byt, rutinu v práci a večery u televize. Všechno se zdálo klidné, možná až moc. Občas mě přepadla myšlenka, jestli si nemám někde najít nový koníček či spolubydlícího. Jenže jsem se do ničeho nehrnul.
Na jaře ale k nám do firmy přišla jedna brigádnice, Daniela. Dělala administrativu, pomáhala s drobnými úkoly, většinou tu byla pár dnů v týdnu po škole. Bylo jí dvacet čtyři – o více než dvacet let mladší než já. Upřímně, kromě její vzhledu mě zaujala i bezprostřednost a smysl pro humor, ale pořád jsem to bral, že jsem jen starší kolega, který se usmívá nad energií mládí. Jenže postupně jsme se dali do řeči víc, a jedno odpoledne jsem navrhl, zda by nechtěla zajít na kávu po práci. Překvapilo mě, že souhlasila bez zaváhání.
Seděli jsme v kavárně a já se cítil, jako bych zapomněl, kolik mi je let. Bavili jsme se o všem možném, od filmů po cestování, a Daniela vůbec nevypadala, že by jí vadil věkový rozdíl. Ulehčeně jsem si oddychl – myslel jsem, že mě bude brát jako starého pána z kanceláře, co jí nemá co nabídnout. Jenže ona se smála mým vtípkům a ptala se na spoustu věcí z mého dřívějšího života. Později se čas od času zastavila u mě, když skončila v práci. Jen jsme si povídali na zahradě. Koneckonců, žije kousek od mého domu, tak jsem ji občas svezl autem. Až to jednou skončilo tak, že jsem ji pozval nahoru na skleničku vína. Pak nastal zlom, který mě rozechvěl: políbili jsme se.
Nechápal jsem, co se děje. Mohl jsem být otcem jejího bývalého spolužáka, a přesto jsem s Danielou stál v předsíni a cítil, jak mi buší srdce. Od té doby jsme si spolu začali potají posílat zprávy, občas vyrazili na tajné rande do jiného města, abychom nepotkali nikoho z práce. Byl to zvláštní mix adrenalinu a radosti. Kamarádi v hospodě se mi smáli, že si chci dokázat, že ještě nejsem starý. Jasně, možná na tom něco je, ale Daniela do mě vnesla ztracenou chuť do života. Začal jsem po letech chodit běhat, upravil si jídelníček, abych s ní aspoň trochu držel tempo, a znovu cítím jiskru, která mě pohání.
Na druhou stranu to není snadné. Moje dospělé děti by se tvářily všelijak, kdyby se dozvěděly, že jejich otec randí s dívkou jen o pár let starší, než jsou ony. Zatím je nechci šokovat, takže mlčím. A Daniela? Ta je víc spontánní – říká: „Neřeš, co si lidi myslí, jde o nás dva.“ Když to slyším, jsem najednou jako kluk. Občas na mě padne strach, co bude, až ji omrzí starší chlap a zatouží po někom z vlastního ročníku. Ale ona mě uklidňuje: „Mám za sebou pár vztahů s vrstevníky, ale nikdo z nich mi nerozuměl tak jako ty.“
Nedělám si iluze, že tohle nadšení potrvá věčně. Vím, že život se může zvrtnout. Ale přesto je to pro mě jako nová kapitola. A nelituju. Dřív jsem se bál odsudků, teď si říkám, že žijeme jen jednou. Možná to skončí fiaskem, možná se rozejdeme za pár měsíců. Anebo nás to spojí na roky. Netuším. Každopádně jsem nezůstal v ulitě. Opustil jsem tu bezpečnou rutinu a cítím, že žiju. Kdo by to byl řekl, že já, padesátník, se ještě dokážu takhle zamilovat?
