Článek
Jenže realita byla zcela jiná. Babička mého syna Daniela rozmazluje tak, že veškerá má výchova je rázem v troskách.
„Chci, aby byl v životě skromný,“ pořád si říkám. Ale když jsem poprvé dala Daniho k babičce na víkend, vrátil se úplně jiný kluk. Nechtěl mě poslouchat, hádal se, chtěl bonbony před obědem, a když jsem mu odmítla pustit tablet na sedm hodin denně, prskl na mě, že „babička by mi to dovolila“. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, co se tam děje. Babička mu dovolí vše. Bez ohledu na to, co si o tom myslím já, matka.
Ze začátku jsem to brala tak, že babička prostě vnoučata rozmazluje, to je normální. Jenže to rostlo do extrému. Koupila mu třeba tři balení sladkostí jen za odpoledne, nechá ho koukat na televizi do noci, a přitom já se snažím doma nastavit pravidla a režim, aby Dani chápal, že život není jen o zábavě a sladkém. Měla jsem sto chutí volat jí: „Prosím tě, nepřekrmuj ho sladkým! Nedovoluj mu hulákat celé odpoledne, když já učím, že se musí slušně chovat…“ Ale pokaždé, když jsem to zkusila, jen se usmála: „Neber mu dětství. Taky jsme tě rozmazlovali, a podívej, jak jsi vyrostla.“
Jenže ona byla samoživitelka, já její jediná dcera, a rozmazlování šlo ruku v ruce s tím, že mě vychovávala sama. Teď mám já manžela, společně vedeme rodinu, a nepotřebuju, aby babička bořila moje zásady. Jeden víkend stačí, abych pak celý týden musela napravovat jeho špatné návyky. „Mami, nechce se mi do školky, chci k babičce, tam můžu všechno,“ začal jednou fňukat. Tím mě bodl do srdce.
Když jsem o tom zkusila mluvit s mámou, smála se: „Anno, přece nebudeš lakomá. Dítě potřebuje volnost.“ A když jsem řekla, že mu tím ubližuje, jen mávla rukou: „Ty jsi moc tvrdá, měla bys mu dopřát radost… tohle je přece kouzlo dětství.“ Mně to jako kouzlo nepřijde. Vidím, že Dani ztrácí respekt, nechová se ke mně hezky a permanentně vyhrožuje, že „jde k babičce“. Skoro se mu pak bojím něco zakázat, protože mám strach, že se mnou přestane úplně komunikovat.
Teď se Dani blíží k šestým narozeninám a já jsem se rozhodla – babičce ho už nechci dávat. Aspoň ne na celé víkendy. Možná na pár hodin, když jedu k doktorovi, ale rozhodně ne přes noc. A bohužel, reakce? Výbuch hněvu. „Jak můžeš dítěti bránit vídat se s babičkou?“ křičí mí příbuzní. „Vždyť ona ho miluje, o co ti jde?“ Vidím, že nechápou, jak mi to ničí výchovu. Každá snaha o nastavení pravidel se zhroutí, jakmile navštíví babičku a vrátí se rozmazlený.
Kdyby to byla drobnost, řekla bych si: fajn, to je normální. Jenže to je systematické podkopávání mé autority. „Nač nočník? Babička mě nechá v plínce, i když jsem byl starší…“ a takhle se to tahá i do jiných oblastí, teď už je starší, jde o tablet, televizi, bonbony, nezdravé jídlo, koukání do noci, odmlouvání. To všechno babička dovolí, a pak s ní syn srovnává mě. Je to vysilující a v důsledku ho to učí, že pravidla se dají obejít, když se obrátí na někoho benevolentního.
Myslím, že existuje hranice mezi občasným rozmazlením a kompletním kašláním na pravidla. Moje máma bohužel překračuje tuhle mez. Mrzí mě to, protože jsme vždycky měly skvělý vztah. Ale teď – nejsem si jistá, jestli jí mám ještě věřit, pokud jde o výchovu mého syna. Bez ohledu na to, co říkají ostatní, zůstanu při svém. Až mi dokáže, že ho umí hlídat tak, aby zároveň respektovala moje zásady, tak klidně. Ale do té doby? Prostě ne.
