Článek
Pamatuji si, jak jsem poprvé vkročila do kanceláře a se zatajeným dechem čekala na svůj první velký projekt. V osmadvaceti jsem měla za sebou pět let tvrdé práce v marketingu a konečně jsem dostala šanci, o které jsem vždycky snila. Šéf, Honza, působil sympaticky a profesionálně. Chválil mou kreativitu a tvrdil, že „takové lidi potřebujeme“. Věřila jsem mu každé slovo.
Firemní večírek vše změnil
Zpočátku jsem vnímala jeho pozornost jako milou podporu, která mě motivovala k ještě lepším výsledkům. Občas se zastavil u mého stolu, pochválil nový účes nebo oblečení. Jenže tyto komplimenty postupně ztrácely svou nevinnost. Začal mi psát soukromé zprávy i po pracovní době, posílal mi smajlíky a občas připojil nevhodnou poznámku typu „dnes ti to moc slušelo, kdy zajdeme na drink?“. Ignorovala jsem to nebo odpovídala zdvořilým odmítnutím, doufajíc, že pochopí.
Jednoho večera na firemním večírku se vše definitivně změnilo. Když jsme zůstali v kanceláři skoro sami, přišel za mnou, stoupl si příliš blízko a s významným úsměvem zašeptal: „Víš, že když ke mně budeš vstřícná, zajistím ti skvělou kariéru, jakou si zasloužíš?“ Mé odmítnutí bylo jasné, zdvořilé, ale pevné. Honzův úsměv tehdy rychle zmizel, nahradila ho ledově chladná tvář. Ještě ten večer jsem věděla, že mé „ne“ bude mít následky.
Druhý den ráno jsem vešla do kanceláře a cítila jsem, jak se atmosféra změnila. Kolegové, se kterými jsem ještě včera vtipkovala, mě najednou chladně zdravili, jako bych jim byla cizí. Eva, moje nejbližší kamarádka v práci, začala trávit polední pauzy jinde a beze slova vysvětlení se ode mě distancovala. Nerozuměla jsem tomu. Až po pár dnech jsem se dozvěděla, že Honza šíří po firmě pomluvy o mé údajné neschopnosti a domýšlivosti.
Nevěděla jsem jak s tím bojovat
Nejhorší bylo, že mě cíleně začal diskreditovat. Najednou dostávali kolegové e-maily o tom, že mé výstupy jsou nekvalitní, že neumím dodržet termíny. Přestal mě zvát na důležité porady a pak mě veřejně kritizoval, že nejsem v obraze. Když jsem mu poslala hotový projekt, vždycky našel důvod, proč mi ho vrátit zpátky s posměšným komentářem typu „Tohle bych čekal od stážisty, ne od zkušené manažerky.“
Bylo to ponižující a já se snažila nezhroutit. Každé ráno jsem se probouzela s úzkostí a při představě, že budu znovu čelit šéfovu posměchu a ignoraci kolegů, se mi dělalo fyzicky zle. Když jsem se jednou pokusila promluvit s Evou, aby mi vysvětlila, proč se ode mě odvrátila, jen sklopila oči a zamumlala: „Nechci se do toho míchat, promiň.“ Připadala jsem si sama jako nikdy předtím.
Honza dokonce zašel tak daleko, že se začal vměšovat i do mých soukromých aktivit. Když jsem měla domluvenou spolupráci s důležitým klientem, zavolal mu a řekl, že jsem nespolehlivá a že by se mnou měli jednat opatrně. Ztratila jsem kvůli tomu důležitý projekt a pocit, že jsem zcela bezmocná, se jen prohloubil. Stalo se to, čeho jsem se bála nejvíc – začala jsem pochybovat sama o sobě. Co když má pravdu? Co když opravdu nejsem dost dobrá?
Našla jsem odvahu
Po několika měsících tohoto pekla jsem se jednou večer po práci rozbrečela ve sprše. Nechtěla jsem to už snášet. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud nic neudělám, přijdu nejen o práci, ale i o poslední zbytky své hrdosti.
Další ráno jsem šla přímo na personální oddělení a řekla jsem pravdu. Nikdy nezapomenu, jak se mi třásly ruce, když jsem vyprávěla, čím vším mě Honza provedl. Překvapilo mě, že jsem nebyla jediná. Vyšlo najevo, že podobným způsobem se choval už v minulosti. Mnoho kolegyň mlčelo ze strachu z následků.
Přestože jsem cítila velkou úlevu, nedokázala jsem ve firmě zůstat. I když vedení slíbilo, že to vyřeší, věděla jsem, že potřebuju nový začátek. Našla jsem si novou práci, kde mě kolegové přijali bez předsudků a kde se znovu cítím bezpečně.
Někdy se ale ptám, kolik dalších žen zažívá něco podobného a mlčí, protože mají strach. Kolik z nich se trápí a ničí sama sebe výčitkami? A hlavně, kdy přijde den, kdy žádná z nás nebude muset zažít podobné ponížení, aby měla šanci dělat práci, kterou miluje?
