Článek
Kamarádka Hanka, co bydlí ve vedlejším domě, vždycky vypadala, že má „dokonalý vztah“. Prostorný dům na předměstí, přívětivý partner, společné plány. Jenže teď vyšlo najevo, že to zdaleka tak růžové není. Po pěti letech chození se vzali, pořídili si velký dům, v němž plánovali jednou vychovávat děti. Ale roky plynou a dítě stále nikde. Hanka přitom cítí, jak jí biologické hodiny tikají stále hlasitěji.
Její manžel Pavel ovšem na otázku dětí reaguje pořád stejně: „Ještě ne, máme čas.“ Čím víc se Hanka snaží téma otvírat, tím víc on mlží a odkládá. Vymlouvá se na pracovní vytížení, na to, že nejsou finančně úplně ideálně, anebo na „ještě si chceme užít svobodu“. Jenže Hanka vidí kolem kamarádky, co už kočárkují, a uvnitř jí roste zoufalství.
Jednou se mi svěřila, že dokonce nakoupila pár dětských oblečků a schovala je do skříně, kam Pavel nechodí. Je to smutné – ona tolik touží být mámou, ale cítí, že manžel to buď vůbec nechce, anebo čeká na „lepší dobu“, která možná nikdy nepřijde. A tady vzniká otázka: co když vlastně podvědomě vůbec nechce dítě s ní?
Poslední dobou je Hanka jako na trní. U každé rodinné oslavy poslouchá dotazy typu „Tak kdy už bude miminko?“ A vždy jen s nuceným úsměvem odpovídá, že „zatím ne“. Doma se kvůli tomu pomalu stupňuje dusná atmosféra. Pavel se uzavírá, ona je plačtivá a vyčerpaná.
Někdo jí radí, ať ultimativně řekne: „Teď nebo nikdy,“ jiní zas ať vydrží, možná se manžel časem rozhoupe. Jenže Hance dochází trpělivost i čas.
Nedávno za mnou přišla se slzami v očích, protože její mladší ségra oznámila na Facebooku těhotenství. A Hanka se cítí tak strašně pozadu. Nechce na sestru žárlit, ale už to nezvládá. Pavel ji sice objal a řekl, ať neblázní, ale jeho činy mluví jinak: na dítě se pořád necítí a kdykoli přijde řeč na těhotenství nebo děti, rychle konverzaci ukončí.
Takže co s tím? Má to ještě smysl, nebo se má Hanka sebrat a jít vlastní cestou, hledat někoho, kdo touží po dítěti stejně jako ona? Je ona moc netrpělivá, nebo je on ten, kdo ji tahá za nos? Čas je neúprosný – bohužel víc pro ni než pro něj. Každý měsíc odkladu ubírá na její naději.
Pro mě je to klasický příklad, jak se důležité životní cíle – zvlášť jako mít rodinu – musejí řešit dopředu a otevřeně. Pokud jeden partner dítě chce a druhý ne, vztah se může změnit v boj. A když vyhrává ticho a odsouvání, může to dopadnout tak, že ona třeba za pět let zjistí, že už je pozdě, a on si mezitím vše „rozmyslí“ na poslední chvíli, anebo taky ne.
Zajímá mě, co byste dělali vy. Vydrželi byste a doufali? Nebo tomu člověku řekli: „Buď dítě brzy, nebo se loučíme?“ Není to lehké, protože do vztahu investovali roky, city, společné finance.
Ale pro Hanku je tohle krutá dilema – zůstat a riskovat, že se nikdy nedočká, nebo odejít a začínat jinde a doufat, že potká muže, který bude rodinu chtít? Je to bolestivé rozhodnutí, a bohužel není nikdo, kdo by řekl s jistotou, co je správné.
