Článek
Bylo mi přes čtyřicet, manžel o rok víc. Dceru jsme vychovávali s obrovským strachem, aby se jí nic nestalo. Lucie vyrostla v docela rozumnou slečnu, pár pubertálních strkanic jsme měli, ale zvládli jsme je. Až do nedávna jsem ji považovala za zodpovědnou. Jenže před dvěma týdny mi večer oznámila: „Mami, čekám miminko. Chci si ho nechat.“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Dcera bude mít za měsíc šestnáct. A nebylo to všechno: na téma otce dítěte trvá na mlčení. Neprořekla se nikomu, dokonce ani nejlepší kamarádce. Kdykoli s manželem nadhodíme, že bychom rádi věděli, kdo je tatínek, Lucie nás odstrčí: „Neptejte se, nic neřeknu. Není to důležité.“
Argumenty padají: otec má přece svá práva i povinnosti, díte by mělo znát biologickou rodinu, a co zdravotní věci – bez nich se můžou objevit komplikace. Lucie jen mávne rukou a prohlásí, že všechno má promyšlené a ať jí věříme. S manželem se střídáme v naléhání, ale dcera je paličatá. Člověk by řekl, že si to idealisticky maluje, jenže ona je vážně skálopevně přesvědčená, že zvládne studium i výchovu dítěte. Jako by to byla jen drobná epizoda v jejím životě.
Mně se honí hlavou hrůzné scénáře: co když ji svedl někdo blízký, nebo se jí stalo něco hrozného a ona to teď tají? Co když je ten kluk o dost starší? Nechce nic slyšet. Jsem vyděšená a rozzlobená. Mám chuť otec-neotec prohledat celé město, ale to nejde. Takhle to vyznělo i manželovi: „Musíme vědět, kdo jí to dítě udělal, nebo jí snad měl pomoct, abychom ho hnali k zodpovědnosti!“ Ale Lucie jen se štítem: „Nikdy se to nikdo nedozví.“
Skoro nespíme, do školy chodím k dceřině třídní, promlouvám s kamarádkami, ale nikdo neví, kdy a s kým k tomu došlo. Prý možná na konci školního roku, kdy se parta deváťáků sešla u jednoho spolužáka na chatě. Anebo mohla otěhotnět na letním táboře – to ale Lucie odmítá potvrdit.
O přerušení těhotenství nechce ani slyšet a já, která sama roky bojovala o to mít dítě, se jí neodvážím nutit k potratu. Přesto si uvědomuju, že těhotenství v patnácti, navíc bez jistého otce, je riskantní start do života. Manžel hrozí, že jestli nám neprozradí otce, nehneme pro ni prstem. Nejsem si jistá, zda je to správná cesta. Kamarádka radí na dceru zatlačit: „Jakmile se otočíš proti ní, couvne a řekne pravdu.“ Bojím se ale, že tím Lucii ztratím úplně.
Zůstávám uvězněná mezi strachem, touhou po vnoučeti a nejistotou, kdo je mužem v pozadí. Dceři opakujeme, že jsme tu pro ni, a mlčky doufáme, že přehodnotí svůj postoj a časem se svěří. Uvnitř mě ale sžírá panika – co všechno může jejímu dítěti chybět, když si bude tajemného otce držet v anonymitě?
