Článek
Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsem ztratila jedinou sestru a celý svět se obrátil naruby. Venku pršelo a já seděla na gauči, v ruce držela hrnek čaje a bezmyšlenkovitě projížděla e-maily z práce. Když najednou zazvonil telefon a já uviděla číslo policie, srdce mi vynechalo úder. Už tenkrát jsem věděla, že se něco stalo.
Slova, která mi ten hlas na druhém konci řekl, se mi navždycky zapsala do paměti. „Je nám to moc líto, vaše sestra Michaela měla vážnou autonehodu. Bohužel zraněním podlehla.“ Okamžitě jsem se začala třást a přes slzy jsem nemohla dýchat.
Ještě ráno jsme spolu plánovaly dovolenou na jižní Moravě. Psala mi, že už rezervovala penzion, a že se Adélka, moje osmiletá neteř, moc těší. Najednou to bylo pryč – všechny plány, všechny sny, všechny obyčejné chvíle.
O pár dnů později jsem seděla v sestřině bytě a dívala se, jak Adélka mlčky kreslí obrázek, na kterém byly ona a máma. Když zvedla oči a zeptala se mě, kdo ji teď bude vozit do školy, sevřelo se mi hrdlo. „Já tě budu vozit, Adélko, slibuju,“ odpověděla jsem, přestože jsem vůbec nevěděla, jestli na to mám.
V prvních dnech jsem se snažila dělat všechno, co by dělala moje sestra. Ráno jsem vstávala v šest, dělala Adélce svačinu do školy, kontrolovala domácí úkoly a večer jsem se pokoušela vařit přesně ta jídla, která měla od Míši nejraději. Ale všechno bylo jinak. Bramborová kaše nebyla dost dobrá, svačina skončila zapomenutá v tašce, a když Adélka brečela nad úkolem z matematiky, cítila jsem, že ji nedokážu utěšit stejně, jako by to dokázala její máma.
Každý večer jsem padala do postele s pocitem viny. „Jsem vůbec schopná se o ni postarat?“ ptala jsem se sama sebe. „Zvládnu tohle vůbec někdy bez Míši?“
Nejhorší přišlo asi po měsíci, když zazvonil telefon podruhé. Tentokrát volala máma. Byla vážná a chladná. „Lucinko, víš, přemýšleli jsme s tátou, že by bylo nejlepší, kdyby Adélka žila u nás. Míša si to tak přála. Potřebuje stabilitu, a my jí ji můžeme dát.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Proč mi to říkají až teď? Proč si myslí, že jí já stabilitu dát nemůžu? Copak nemám právo být matkou dítěte, které mě potřebuje stejně, jako já potřebuji jeho? A co vlastně chtěla Míša? Kdo z nás opravdu ví, co by si přála?
Pochyby se mi vkradly do života jako temný mrak. Rodiče se nakonec rozhodli jít k soudu, aby získali Adélku do své péče. Z rodiny se stalo bitevní pole. Najednou jsem nebyla jen sestra a dcera, ale protivník. Každá návštěva, každý telefonát znamenal bolestivé výčitky a nevyslovená obvinění.
Mezitím Adélka přestala chodit na taneční kroužek. Když jsem se jí zeptala proč, jen pokrčila rameny a řekla: „Bez mamky to není ono.“ Pochopila jsem, že jsme obě v pasti smutku. Každé ráno bylo těžší a těžší vstát a přesvědčit se, že mám právo pokračovat dál, i když v sobě slyším hlasy pochybností.
Nejvíc mě zasáhlo, když jsem náhodou slyšela rozhovor svých rodičů u soudu. „Lucie není připravená na dítě,“ řekla máma. „Nikdy neměla svoje, vždyť je sama, bez partnera. Jak by to mohla zvládnout?“ Ta slova se mi zaryla do duše jako nůž. Copak jsem o tolik horší, protože jsem vdova a nikdy jsem vlastní děti neměla? To znamená, že nejsem schopná milovat?
Večer jsem Adélku ukládala do postele a četla jí pohádku. Když jsem dočetla, potichu se zeptala: „Teto, myslíš, že si máma myslí, že to děláme dobře?“ Zadržela jsem dech a rychle polkla slzy. „Určitě, Adélko. Určitě se na nás dívá a ví, že se snažíme.“
Tu noc jsem ležela dlouho vzhůru a přemýšlela. Mám právo rozhodovat za svoji sestru, když už tu není? Je spravedlivé, že soud rozhodne, kdo má právo vychovávat dítě? Co když jsou rodiče lepší volba? Možná jsem zaslepená, možná jsem sobecká. Ale kdo to ví jistě?
Minulý týden jsme stály s Adélkou u okna a dívaly se na zasněženou zahradu. Venku bylo ticho, všude bílo a klid. Najednou mě Adélka chytla pevně za ruku a dlouho ji držela. Nic neřekla, ale já najednou věděla, že o právo být její matkou vůbec nejde. Jde jen o jedno – být pro ni tím, koho právě potřebuje.
Možná nikdy nebudu jako moje sestra. Možná ji nikdy nenahradím a možná nakonec soud rozhodne jinak. Ale dokud budu moct, budu tou nejlepší tetou a máminou sestrou, jakou umím být. Protože mateřství není o právu, ale o lásce, kterou dokážeme dát.
A to mi žádný soud vzít nemůže. Ani dát.
