Článek
V Brně žije Veronika, matka dvou dětí, která jezdí městskou dopravou denně. „Když jsem byla těhotná, těšila jsem se, že až budu vozit kočárek, lidé mi rádi pomůžou,“ vypráví. Jenže brzy narazila na řadu nevšímavých pohledů a vyhýbavých odpovědí. Nechápala, jak může někdo nechat matku potýkat se s kočárkem do schodů nebo přes vysoký schod autobusu.
Podle Veroniky to není jen „dobrá vůle“, je to slušnost a povinnost vůči ženě, která zrovna řeší naprosto základní věc: přepravuje své dítě. „Spoustě lidí dojde, že by měli pomoct, jen když sami mají děti. Ale co ti ostatní? Proč jim to nepřijde normální?“ klade si otázku. Někteří prý řeknou, že spěchají, jiní se vymlouvají na bolavá záda. Veronika ale namítá, že stačí i drobné přidržení kočárku, není nutné ho celý zvedat.
Jednou se snažila nastoupit do trolejbusu, zatímco řidič jí zavřel dveře před nosem. Okolo stálo pár lidí, co jen přihlíželi. „Prosila jsem je aspoň o podržení dveří, ale tvářili se, že je to moje soukromá věc. Tohle ve mně vzbudilo neskutečný vztek. Proč jsme tak chladní?“ diví se. Ve výsledku se prý jednou rukou snažila držet dítě, druhou tlačila kočárek a ještě volala na řidiče, aby počkal.
Když Veronika slyší argumenty typu „To je váš kočárek, váš problém“, považuje je za absolutní selhání empatie. „Když odmítnu pomoci matce s kočárkem, odmítám tím i elementární ohleduplnost k dítěti. A dítě je budoucnost nás všech,“ myslí si. Připadá jí absurdní, že někdo raději uhne pohledem a dělá, že telefonuje, než aby aspoň minimálně přiložil ruku k dílu.
Kdyby bylo na Veronice, měla by být v každé tramvaji či autobuse povinná cedule, že matce s kočárkem se pomáhá bez ptaní. „Jestli jsme civilizovaná společnost, musíme to dokázat i drobnými činy. Představte si, že kdysi stačilo zvednout oči, usmát se a nabídnout se,“ říká s ironickým úsměvem. Nic podle ní nezmění fakt, že žena s kočárkem prostě potřebuje podporu, a to by měl chápat každý.
