Článek
Zákulisí fashion weeku je totální chaos. Vzduch je plný laku na vlasy, adrenalinu a tichých modliteb, aby všechno klaplo. Já jsem ale seděla v klidu v první řadě a usmívala se. Dnes večer nebyl o mně. Byl o Kláře, mé bývalé asistentce, která si po letech dřiny konečně plnila sen o vlastní přehlídce.
Pamatovala jsem si ji jako mladou, talentovanou a neuvěřitelně ambiciózní dívku. Hltala každé mé slovo, obdivovala mé návrhy a trávila hodiny v mém archivu, kde studovala mé staré kolekce. Když mi před rokem oznámila, že odchází, aby se postavila na vlastní nohy, byla jsem na ni pyšná. Dnes jsem tu byla jako její mentorka a přítelkyně, abych jí zatleskala.
Sál ztichl, světla pohasla a z reproduktorů se ozvala pulzující hudba. Na molo vykročila první modelka. A mně se zastavilo srdce.
Na sobě měla hedvábné šaty v barvě holubí šedi. Měly specifický, asymetricky řešený límec a rafinovaný průstřih na zádech. Byly nádherné. A byly moje.
Ne podobné. Ne inspirované. Byly to do puntíku přesně ty šaty, které jsem navrhla před pěti lety. Skica k nim stále ležela v mém starém bloku s poznámkou „nerealizováno – příliš avantgardní“.
Než jsem se stihla vzpamatovat, vyšla další modelka. Na sobě měla kalhotový kostým s ostrými rameny a netradičně řešeným zapínáním. I ten jsem znala. Další můj nerealizovaný nápad z dob, kdy jsem experimentovala. A pak další a další. Celá její debutová kolekce, oslavovaná v programu jako „svěží a originální vize mladé generace“, byla poskládaná z mých zapomenutých snů.
Pocit hrdosti se změnil v ledový chlad, který se mi rozlil po celém těle. Klára mi neukradla peníze. Ukradla mi nápady. A udělala to tak drze a bezostyšně, protože si myslela, že jsem na ně už zapomněla.
Zbytek přehlídky jsem proseděla jako v transu. Tleskala jsem, když tleskali ostatní, usmívala jsem se, když se očekával úsměv. Ale uvnitř jsem cítila jen prázdnotu a zradu. Po skončení přehlídky, když se Klára na mole klaněla a přijímala ovace, jsem věděla, co musím udělat.
Počkala jsem, až opadne největší vlna gratulantů a novinářů, a našla jsem ji v zákulisí. Tvářila se vítězoslavně, oči jí zářily. Když mě uviděla, rozzářila se ještě víc.
„Gito! Tak co říkáš? Líbilo se ti to?“ objala mě.
Její objetí jsem neopětovala. „Gratuluji, Kláro. Máš obrovský talent,“ řekla jsem a můj hlas byl klidný, ale ostrý jako střep. „Zvlášť na objevování cizích nápadů.“
Její úsměv povadl. „Co… co tím myslíš?“
„Myslím tím ty šedé hedvábné šaty,“ pokračovala jsem. „Pamatuju si přesně ten den, kdy jsem je kreslila. Bylo úterý, pršelo a já jsem si k tomu pustila staré francouzské šansony. Mám tu skicu pořád v bloku číslo sedm, podepsanou a s datem. Stejně jako zbytek téhle takzvaně ‚tvojí‘ kolekce.“
Zbledla. Její sebevědomí se rozpadlo na prach. „To není pravda,“ zasyčela. „Jak si to dovoluješ? Jenom mi závidíš, že jsem taky konečně něco dokázala! Snažíš se mě ponížit!“
„Nezávidím ti, Kláro. Je mi tě líto,“ odpověděla jsem. „Ale nenechám se okrást. Takže máš na výběr. Buď se zítra ráno veřejně omluvíš a přiznáš, že ‚zdrojem inspirace‘ pro tvou kolekci byla má starší, nepublikovaná práce. Nebo ten skicák s datovanými originály předám svému právníkovi a několika novinářům. A věř mi, že příběh o tom, jak vycházející hvězda okradla svou mentorku, budou naprosto milovat.“
Dívala se na mě s otevřenými ústy. Věděla, že jsem ji chytila do pasti. Věděla, že mám důkaz.
Druhý den ráno vydala na sociálních sítích prohlášení. Děkovala mi v něm za „nekonečnou inspiraci a mentoring, bez kterého by její kolekce nikdy nevznikla“. Nebyla to úplná omluva, ale ve světě módy to každý pochopil. Její hvězda pohasla dřív, než stihla pořádně zazářit. Já jsem necítila žádnou radost. Jen smutek a úlevu, že jsem ochránila to jediné, co mi nikdo nemůže vzít – moji práci.
Talent vám může otevřít dveře, ale jen charakter a poctivost vám dovolí v té místnosti zůstat. A žádná zkratka nemůže nahradit roky tvrdé práce.
