Článek
Když mi Milan oznámil, že odchází, prý se mnou už necítí žádnou jiskru, stála jsem v předsíni s ručníkem kolem vlasů. Zrovna jsem vyšla ze sprchy. Manžel měl sbaleno pár věcí v cestovní tašce, jako by se chystal na dvoutýdenní výlet. Jenže to byl odchod napořád.
„Je mi to líto, Hano. Ale mám někoho jiného,“ slyšela jsem ho jako ozvěnu. Sedla jsem si na gauč v ručníku a cítila, že se mi rozpadá dvacet let soužití. Náš vztah nefungoval podle plánu už pár let, děti jsme neměli, a možná i to byla příčina prázdna, které mezi námi narůstalo. Zůstala jsem sama, bez dětí a s pocitem, že mi život vyklouzl z rukou.
Místo abych upadala do depresí, Katka navrhla, ať s ní chodím častěji do sauny, kde byla předtím zvyklá potit stresy z práce. „Hlavu vzhůru, Hani, aspoň se vypotíš a přijdeš na jiné myšlenky!“ lákala mě. Saunu jsem vždycky měla ráda, tak jsem kývla.
Brzo se z toho stala moje rutinní záležitost. Vypotit se, schladit, odpočinout, a pak domů do prázdného bytu. Kupodivu mi to docela pomáhalo. Spřátelila jsem se i s několika místními, co tam chodili pravidelně. Obzvlášť mě bavilo číst o různých saunovacích rituálech, abych se zabavila místo brečení do polštáře.
Jednoho dne v sauně praskla žárovka v dámské šatně a nefungoval nám fén, zrovna když jsem měla mokré vlasy. Katka už spěchala domů k dětem. Mně se nechtělo odejít s mokrou hlavou, a tak mě napadlo, že je možná fén v pánské šatně funkční – v té smíšené sauně se tohle občas stávalo. Řekla jsem si, že tam přece nikdo není, protože toho dne večer jsme potkali jen jednu starší paní a dvě kamarádky.
Vpadla jsem tam, zapnula fén a spokojeně si sušila vlasy, když najednou vyšel zpoza rohu muž úplně nahý. A já zrovna stála jen ve spodním prádle. On překvapeně vytřeštil oči, já nadskočila a vzápětí se nám tváře rozpálily víc než uvnitř sauny. „Bože, omlouvám se, myslela jsem, že tu nikdo není,“ vykoktala jsem. „Ne, to já se omlouvám, nechtěl jsem vás polekat,“ řekl a pokusil se o škrobený úsměv. Vidět cizího muže takhle zblízka bylo absurdní, chtěla jsem co nejrychleji zmizet.
Domů jsem doběhla se šíleným pocitem. „Co to bylo za trapas?“ nadávala jsem si. Měla jsem sto chutí do té sauny už nikdy nevkročit, ale Katka by mě nenechala. „To zvládneš, Hani, beztak ho už neuvidíš,“ chlácholila mě.
Když jsme tam přišly za týden, málem jsem omdlela, když v potírně seděl přímo tenhle pán. „Dobrý den, mohu si přisednout?“ řekl mi. Katka se nechala slyšet, že na ni čeká malá, a zvedla se, aby mi nechala „prostor“. Samozřejmě jsem zrudla. Tentokrát jsme se představili jmény, on je Petr, a začal se neobratně omlouvat. Já jsem se taky cítila provinile. Vznikla z toho docela komická situace, kdy jsme oba byli polonazí, ale řešili jsme, jaké trapné setkání to před týdnem bylo.
Najednou jsem zjistila, že je mi s ním překvapivě příjemně. Diskutovali jsme o tom, jak milujeme saunu a že chodíme oba často. Povídal mi, že je už delší dobu rozvedený a bydlí sám v nedaleké garsonce. Já mu pověděla o mém ztroskotaném manželství a odchodu Milana.
Během pár týdnů jsme se potkávali skoro každou středu a nakonec chodili do oddychové místnosti povídat si o životě. Když jsem se Petra jednou zeptala, jestli zajdem i jinam než do sauny, rozzářil se: „No, bude to asi míň horké, ale rád s vámi půjdu třeba do čajovny.“
Dneska bych řekla, že v pětačtyřiceti jsem potkala člověka, který byl nahý dřív, než se mnou zašel na kafe. A kupodivu mi to vyhovuje. Petr je klidný, bere mě takovou, jaká jsem, a dělá si legraci z toho, že jsme se poznali zrovna „v rouše Evině a Adamově.“ Možná se z toho vyvine vážný vztah, možná ne. Ale vím, že díky jedné nefunkční žárovce a trapnému momentu v pánské šatně jsem našla cosi jako naději, že život nekončí jediným rozchodem.
