Článek
Klára žije v malém bytě na kraji Jablonce, odkud denně dojíždí tramvají do práce v sousedním Liberci. „Je to jediná chvíle, kdy si můžu na pár minut v klidu sednout a odpočinout, než začnu další shon,“ vysvětluje, proč jí záleží na tom, aby si v MHD mohla sednout. Jenže pokaždé, když se uvelebí na sedačce, stává se terčem pohledů a očekávání, že se v případě staršího cestujícího automaticky zvedne. „Osobně necítím, že mám povinnost ustupovat jen proto, že jsem mladá. Mám také nárok na pohodlí,“ dodává rozhodně.
Nedávno se jí stalo, že do tramvaje nastoupil starší pán, který na ni vyštěkl: „Slečno, jste snad slepá? Koukejte vstát!“ Klára se okamžitě ohradila: „Promiňte, ale nejsem v tuhle chvíli v kondici a taky si potřebuju odpočinout. Jestli vám to moc vadí, tak mě slušně požádejte, místo abyste na mě křičel,“ opáčila. Pán vypadal šokovaně, jako by nepředpokládal, že mu někdo takhle odpoví. „V životě bych si nedovolila rozkazovat starším lidem, tak nevím, proč to dělají oni mně,“ poznamenává Klára.
Chápe, že senioři často bojují s bolavými klouby nebo mají problémy s pohybem. „Samozřejmě, když vidím, že někdo špatně chodí a opatrně nastupuje, tak mu místo uvolním klidně sama od sebe. Ale musí to vycházet z mé dobré vůle, ne z jakéhosi společenského tlaku,“ upřesňuje Klára. Upozorňuje, že i mladší lidé můžou mít zdravotní potíže, které nejsou na první pohled vidět. „Člověk se tváří normálně, ale může ho bolet páteř nebo být po úrazu. Starší nemají patent na potíže,“ říká důrazně.
Mnoho z toho, co ji v tramvaji nejvíc dráždí, je podle ní způsobené přetrvávající představou, že mladý člověk je vždy fit a senior je vždy bezmocný. „Jenže doba se změnila. Vidím starší lidi, kteří jezdí na kole, běhají a jsou v lepší kondici než já. Taky vidím kamarády kolem třicítky, které sužuje chronická bolest nebo poúrazová léčba. Nemůžeme to dělit jen na mladé a staré, jako by existovaly jen dvě kategorie fyzické zdatnosti,“ konstatuje. Proto jí vadí, když někteří důchodci nahlas vykřikují, že mají „automaticky nárok“, aniž by se starali, jestli mladý člověk vedle nich není náhodou vyčerpaný či nemocný.
Stalo se jí i to, že se kolem ní seskupili spolucestující a začali ji umlouvat: „Ale, slečno, nemohla byste pustit tu paní?“ Klára se cítila zahnaná do kouta. „Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem musela obhajovat, proč chci zůstat sedět. Najednou všichni předpokládali, že jsem jen bezcitná. Nikdo se mě nezeptal, jak mi je, nebo zda nemám nějaké potíže,“ vypráví. Přiznává, že to na ni působilo neskutečně agresivně, a místo porozumění cítila jen nátlak. „Tak jsem řekla, že se necítím dobře. Většina se zatvářila, jako kdybych si to vymyslela,“ krčí rameny.
Věří, že místo povinného ústupu by lidé mohli praktikovat skutečnou empatii a komunikaci. Kdo potřebuje sednout, ať se ozve slušně. Kdo se necítí dobře, ať se nebojí přiznat, že na tom není o moc lépe než kdejaký senior. „O tom by měla být moderní společnost. Nezavírat oči, ale ani se nenechat nutit do věcí jen z tradice,“ uzavírá Klára.
