Článek
Přitom si málokdo uvědomuje, že každá situace je jiná. A i když to pro spoustu lidí bude kontroverzní, přiznávám: i já dávám své dítě do jeslí od jednoho roku a věřím, že na to mám právo.
Bydlím ve středu Mostu a do jeslí to mám zhruba pět minut pěšky. Zařízení, kam chodí můj syn, je skvěle vybavená, personál je proškolený a každé dítě tam má dostatek pozornosti. Ano, mnozí tvrdí, že jesle jsou jen „odkladiště“, kam unavené matky strčí děti, aby měly klid. Jenže nikdo už moc neřeší, že odpočinek není luxus, ale někdy nutnost. Taky pracovat na částečný úvazek (nebo jen mít čas pro sebe) může matce pomoci zachovat duševní zdraví. I dítě se tam může naučit některé věci dřív, než když je celé dny jen s matkou.
Jenže pořád slyším do omrzení: „Jak to můžeš synovi udělat, vždyť je mu teprve rok?“
V diskusích se často objevuje pojem „sváteční matky“: označení pro ženy, které „nutně musely mít dítě, ale vlastně je péče o něj nebaví“. Je to tvrdé a podle mě i nespravedlivé. Někdy ženy zkrátka cítí, že potřebují vypnout, nadechnout se. Ne všechny se umí 24 hodin denně věnovat krmení, přebalování, uspávání a dokola to samé.
- „Proč sis dítě pořizovala, když se mu teď nechceš věnovat?“ – slyšela jsem nesčetněkrát.
- „Roční potomek patří k mamince, ne k cizím lidem!“ – jenže co když je „maminka“ vyčerpaná a psychicky na dně?
Samozřejmě v ideálním světě by pomohli prarodiče nebo tety. Ale ne vždycky to jde. Já třeba rodinu v Mostu nemám, manžel dojíždí za prací a o přátele, co by byli schopni pravidelně hlídat, jsem taky přišla, když se odstěhovali.
Je to klasika. Jedni křičí: „Dítě je traumatizované a potřebuje cítit bezpečí, mámu, která tu pro něj bude non-stop.“ Jiní argumentují: „Spokojená matka = spokojené dítě, pokud se žena necítí dobře, proč by nemohlo být dítě v jeslích, kde se mu věnují odborníci?“
A co říkám já? Z mého pohledu je síla a láska rodiče o tom, že dokáže rozeznat svoje limity a potřeby. Kdybych se měla nonstop trápit, začala bych být podrážděná a syn by to stejně vnímal. Takhle máme oba jasný rytmus: on je v jeslích do oběda, já si zařídím, co potřebuju, a odpoledne se mu věnuju naplno.
Samozřejmě, nemyslete si, že nemám výčitky. Občas se mi chce plakat, když ráno slyším, jak brečí u dveří, než se adaptuje na nové prostředí. Ale za pár minut je spokojený mezi hračkami a já vím, že mu nic neschází. Naučila jsem se rozdělit čas: dopoledne pro svoje aktivity, odpoledne a večer pro syna. Také jsem si vyhradila chvíli času i na relaxaci, protože jen odpočinutá matka zvládne být trpělivá a starostlivá. Snažím se nebát se odsudků lidí, kteří znají moji situaci jen z rychlých soudů.
Jako hlavní protiargument slyším, že roční batole nedokáže říct, kdyby se mu dělo něco zlého. Rozumím obavám. Ani já nechci, aby se synovi ubližovalo. Ale zároveň věřím, že jesle nejsou peklo – naopak. Pracují tam profesionálky, které mají zkušenost s dětmi a věnují se jim naplno.
Pokud bych měla sebemenší podezření, že to synovi neprospívá, budu to řešit. Jenže zatím vidím pravý opak: těší se, když vidí kamarády a hračky, a pak si dokonce doma zkouší některé aktivity, které mu tam ukázali.
Kdo nejde dítěti na sto procent vstříc, nemá ho mít? Tahle věta bolí, a přesto ji často slyším. Jako by byl rodič povinen neustále potlačovat vlastní touhy a potřeby. Jenže mateřství je nikdy nekončící jízda, která vyžaduje obrovskou dávku odolnosti. Ne vždy máme oporu nebo skvělé okolí, které pomůže.
Časy se mění a roční dítě v jeslích už dnes není šokující výjimka. Spíš je to známka toho, že společnost pomalu přestává stigmatizovat matky, které jednoduše potřebují občas vypnout.
Jasně, každé dítě je jiné a každá rodina má jiné podmínky. Nikdo neříká, že jesle jsou dokonalé nebo že se hodí pro každého. Ale volba, jak pečovat o dítě a zároveň se nezbláznit, by měla zůstat hlavně na rodičích samotných – a ne na předsudcích okolí.
