Článek
Málokdy jsem řešila, co to vlastně znamená „dělat radost“ někomu, koho miluji. Vždycky mi připadalo přirozené, že když člověka nosím v srdci, jsem pro něj ochotná něco malého i velkého podniknout. Jenže nedávno jsem přišla na to, že ne všichni to vnímají stejně. A bohužel ten, kdo mě o tom přesvědčil, byl můj vlastní přítel – ten, od kterého bych nejspíš očekávala radostnou pozornost nejvíc.
Jmenuju se Tereza a už několik let žiju v menším městě kousek od Českých Budějovic. Partner, říkejme mu Matěj, byl pro mě dlouho symbolem klidu a spolehlivosti. „Proč tě trápí nějaký kytičky, Teri? Vždyť je to jen komerční svátek,“ říkával, když se blížil Valentýn nebo Den žen. Vždycky jsem tyhle dny brala spíš jako milou tradici – příležitost zastavit se a připomenout si, co pro sebe vzájemně znamenáme. Matěj to ale bral jako zbytečnou show. Přiznávám, možná jsem to i trochu chápala.
Jenže letos o Vánocích jsem poprvé pocítila, že to není jen o jednom dni. Dostal ode mě dárek, který jsem měsíce plánovala – cestovní hrnek s vyrytým vzkazem a poukazem na víkend ve wellness, aby si odpočinul po náročném roce. On mi pod stromeček věnoval malou obálku s drobným přívěskem na klíče. Bez nápadu, bez osobního významu. „Promiň, letos toho bylo hodně,“ zamumlal a tvářil se provinile. Řekla jsem si, že se to stane, člověk přece nemůže pokaždé vymyslet dokonalý překvapení. Jenže tentýž večer, když jsme si povídali u pohádek, jsem se dozvěděla, že pro jeho kamaráda Frantu vymýšlel dárkový balíček k pětatřicátinám, plánoval mu tajnou oslavu a kupoval mu drahý rum. Pro kamaráda. Na mě se jaksi „nedostalo“.
Další kapkou byl můj vlastní svátek v lednu. Mám ho zapsaný v kalendáři, Matěj o něm samozřejmě věděl. Ale nic. Ani ťuk. „Promiň, víš, že já na tyhle věci nejsem,“ nadhodil, když se večer vrátil z práce. Žádná květina, žádná čokoláda nebo aspoň symbolická SMS. Stejně jsem to přechodila s tím, že třeba chystá větší překvapení na Den žen. Jenže 8. března? Opět ticho. Když jsem se zmínila, že bych byla ráda aspoň za malou kytičku, zaskočila ho vlastní podrážděná reakce: „A co je na kytce tak zásadního? Víš, kolik to teď stojí? Když ti to udělá radost, klidně si ji kup sama, mně se to zdá jako vyhozené peníze.“
V ten moment se mi zatmělo před očima. Nešlo o cenu té kytky. Mohla stát dvacku nebo dvě stovky, na tom nesejde. Pro mě šlo o to, aby si vzpomněl, aby projevil, že mu na mně záleží, že jsem pro něj důležitá. Během dalších dnů ve mně vztek rostl. Cítila jsem se podvedená i zesměšněná. Vždycky jsem si myslela, že když člověk miluje, peníze nejsou problém. Že jestli někdy nejsou, dá se něco vymyslet bez nich. Procházka, básnička, milé slovo napsané na lístek a schované třeba v kapse kabátu. Jenže Matěj tohle nedělal. Netušila jsem, jestli už ho to nezajímá, anebo jestli se opravdu cítí, že by to byla zbytečná námaha.
Poslední kapka přišla na Prvního máje. Měla jsem romantickou představu – projít se pod rozkvetlou třešní, políbit se a užít si májové odpoledne. No, nedočkala jsem se. Matěj se rozhodl, že ideální čas stráví s Frantou na chatě, kde společně u grilu vítali jaro. Mně jen poslal SMS: „Nečekej na mě, něco mi do toho vlezlo. Stejně jsou tyhle tradice k ničemu.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není o jednom květu, jednom svátku nebo pár korunách. Je to o pozornosti a lásce, o zájmu o druhého. O tom, jestli je pro vás ten druhý prioritou, ať už je pondělí nebo svátek. Když někdo ani nehne brvou, když vidí, že vás to mrzí, asi to vypovídá víc, než by se mohlo zdát. A z téhle představy mi bylo úzko.
Na druhý den jsem sebrala odvahu a řekla mu na rovinu: „Matěji, takhle to dál nejde. Nechci po tobě drahé dárky, nejsem marnivá. Ale chci cítit, že ti na mně záleží. Můžeš mi to vysvětlit?“ Koukal na mě jako na blázna. Nechápal, co po něm vlastně chci. „Tyhle svátky jsou jen marketing, Teri. Jestli ti to udělá radost, tak ti koupím kytku, ale nechápu, proč bych měl. Tohle fakt není můj styl.“
A tak jsem tu teď seděla, s jednou osamělou myšlenkou: opravdu chci zbytek života trávit s člověkem, pro kterého je projev lásky zbytečnost a kterému vadí i obyčejná kytička? Je to ironie. Přála jsem si obyčejnou pozornost, společné sdílení drobných radostí. Místo toho mám jen prázdno v duši a spoustu slz. Od té doby váhám, zda vztah, kde je jeden ochotný dát všechno a druhý téměř nic, má ještě smysl.
Nejde o peníze, nejde o pompézní gesta. Jde o to, jestli si člověk dokáže vzpomenout na toho druhého a věnovat mu aspoň kousek své lásky. Pokud to nedokáže, nikdo mu to asi nikdy nevysvětlí. A já možná konečně pochopila, že než se zbytečně trápit, je lepší jít svou cestou – cestou, na které se sice možná občas projdu sama, ale určitě nebudu muset vysvětlovat, proč mi jedna malá kytička dokáže vykouzlit úsměv na tváři.
