Článek
Jmenuji se Jarka, je mi třicet šest let a žiju v malém městě na jižní Moravě. S přítelem Ondřejem bydlíme na okraji, kde nás obklopují vinohrady a louky. Když se nám před rokem narodil syn Honzík, cítila jsem se konečně jako nejšťastnější žena na světě. Ondřej je muž, který toužil po rodině snad ještě víc než já, a tak jsme se do dítěte pustili, jakmile jsme usoudili, že jsme na něj připraveni. Nikdy bych neměnila. Ale časem jsem zjistila, že se užírám únavou, a přesto jsem podle některých lidí špatná matka, když si dovolím jen na chvíli vypnout.
Několik měsíců po porodu jsem se začala cítit jako robot. Ráno vstanu, přebalit dítě, nakrmit, jít na procházku, mezitím navařit, uklidit, prát, žehlit… A takhle den za dnem. „Proč jsem tak vyčerpaná, když tohle přece dělá každá maminka?“honilo se mi hlavou, zatímco jsem si říkala, že možná jen neumím všechno sladit. Ondřej mě pozoroval a tvrdil, že vypadám nešťastně. A já se pořád snažila být tou dokonalou ženou, která nepotřebuje spát ani minutu.
Jeden pátek Ondřej přišel s nápadem, abych si udělala malý výlet se sestrou. „Jeďte klidně na noc, přece se nezhroutíš, když si pár hodin odpočineš.“ smál se a už mi balil věci. Sice jsem protestovala, že to nejde, protože Honzík, kojení, noční pláč… Ale Ondřej mi vyrazil trumfy: prý připravím mléko do lednice, on ho ohřeje, Honzíka nakrmí, jak bude potřeba, a pokud by cokoliv hořelo, zavolá mi. Nakonec jsem tedy jela na pouhých čtyřiadvacet hodin do menšího wellness penzionu kousek dál od města. Bylo tam krásně. Se sestrou Mirou jsme strávily odpoledne v bazénu, večer jsme si zašly na večeři a ráno jsme se vyvalovaly ve vířivce. Párkrát jsem volala domů, až mě Mira okřikla, ať si konečně dám pokoj.
Když jsem se druhý den vrátila, Ondřej s Honzíkem spali v obýváku na gauči a vypadali spokojeně. Dojalo mě to a v té chvíli jsem věděla, jak moc mi moje rodina chyběla. „Proč jsem měla takové výčitky? Vždyť je všechno v pořádku.“ pomyslela jsem si. Cítila jsem se nádherně odpočatá, což byl pocit, který jsem neznala od porodu. Rychle jsem jim připravila oběd a těšila se, jak si všichni vyprávíme, co kdo zažil.
Následující den jsem se sešla s kamarádkami v dětské herně, kam obvykle chodíme s kočárky a ratolestmi. S úsměvem jsem jim vyprávěla, jak Ondřej byl úžasný a já si díky němu mohla aspoň na chvíli odfrknout. Jenže reakce byly až zarážející. „Jak jsi mohla nechat dítě jen s tátou? To se nebojíš, že by mohl něco pokazit?“ podivila se jedna. Druhá mi hned vpálila, že jsem sobecká, protože „správná máma“ by prý celé dny měla věnovat dítěti a domácnosti, a ne se toulat, když má doma párměsíční mimino. Z jejich slov se mi udělalo smutno. Bylo to, jako by mě odsoudily za to, že jsem se odvážila vydechnout.
Cestou domů jsem byla zasmušilá. „Opravdu jsem tak špatná matka?“ běželo mi hlavou. Naštěstí mě uklidnil Ondřej. Smál se, že kamarádky jsou asi jenom samy naštvané, že jejich partneři by se do ničeho takového nehrnuli. Od té chvíle mi došlo, že kdo má vedle sebe starostlivého chlapa, dostane šanci nadechnout se. A kdo takového nemá, možná upadá do přesvědčení, že matka je ve vztahu se svým dítětem jako řehole, která nezná slovo pauza.
Od té doby se víc řídím tím, co říká Ondřej: klidná a odpočatá máma je to nejlepší pro rodinu. Mámu, která je vyčerpaná, bez energie a podrážděná, si dítě neužije. Už se nenechám přesvědčit, že péče o rodinu znamená, že jsem otrokem. Ano, stále se starám o Honzíka na sto procent, ale mám i právo na chvíli volna. Kdybych to byla věděla dřív, nezažila bych tolik probrečených nocí a pocitů selhání. Někdo sice dál může tvrdit, že matka patří mezi špinavé pleny a sporák a nic jiného, jenže realita je jinde. My ženy nejsme stroje. A kdo nám odpočinek upírá, zřejmě sám netuší, jak moc je duševní pohoda k nezaplacení. Přesně to chci naučit i svého syna – lidskost vůči druhým, a hlavně vůči sobě samému.
