Článek
Zpočátku vypadal František, můj vybraný zedník, jako zlatý chlap. Přijel na obhlídku, přikývl, že práce nebude problém a že vše zvládne během pár týdnů. „Volno mám hned, tak příští týden začneme,“ pronesl s ledovým klidem. Zaradovala jsem se, jak rychle to vyřeším. Začalo to skvěle, František začal s bouráním a vyklízením a já se těšila na moderní bydlení. Ale už ten následující týden se neukázal. Po marném volání mi suše sdělil: „Nestíhám, přijedu, až budu mít čas.“
Nejdřív jsem myslela, že se to stalo jednou, v životě jsou různá nečekaná zdržení. Jenže František pokračoval v tradici slibů, které nedodržoval. Měla jsem rozvrtanou kuchyň, k tomu hromadu sutin v předsíni a nikdo, kdo by pokračoval. „Musíme počkat než to bude odklizené a vysekané, abychom mohli natahat kabely,“ oznámil elektrikář, který měl nastoupit hned po něm. Všechno stálo. A když se Františka konečně podařilo sehnat, odvětil mi, že momentálně dělá na jiné zakázce, kde mu víc zaplatí. „Tak buď počkáte, nebo si seženete někoho jiného,“ vzkázal přes telefon.
Zkusila jsem někoho jiného. Volala jsem asi na deset čísel, většinou bez úspěchu. Ti, co se ozvali, chtěli vidět fotky a rozpočet a pak si jen povzdechli: „Se ozvěte tak za měsíc.“ Tohle bylo poprvé, co jsem pochopila, že v dnešní době si řemeslníci vybírají nás a ne my je. Obvolávala jsem lidi, psala zoufalé e-maily, ale našla jen dalších pár, co řekli, že možná dorazí. „Za týden se zastavím,“ slíbil jeden a pak ticho po pěšině. Když jsem mu volala, nebral telefon. Poslala jsem sms, žádná odpověď. Dokonce jsem zkusila volat z cizího čísla – zvedl to okamžitě, ale jakmile slyšel moje jméno, jen se vymluvil a típl.
V bytě se mezitím hromadil prach, vytlučené stěny volaly po opravě a já se styděla, kdykoli přišla návštěva. „Promiň ten binec, čekám na Františka,“ opakovala jsem, jako by to byla kouzelná formule, ale jen jsem sklízela soucitný pohled. Čas plynul a opravy stály na místě, protože bez dokončené zedničiny nemohl nastoupit malíř, a malíř čekal, až bude hotová elektřina. „Však chápeš, nejde to jinak,“ omlouval se bezmocně elektrikář.
A tak jsem zůstala v pasti. Dokončení v nedohlednu. Když jsem se rozčilovala u telefonu, jen s ledovým klidem pronesl: „Hele, já mám kšeftů dost, takže si vyberte – buď čekejte, nebo to dělejte s někým jiným.“
Když to někomu vyprávím, dostávám převážně reakce: „Všichni to tak mají, trh je takový, řemeslníků je málo.“ Ano, chápu, že je jich málo, ale kam zmizela základní slušnost a organizace? Kdyby mi na férovku řekl, že může pokračovat až za tři týdny, než začal bourat, tak aspoň můžu něco naplánovat a začít později. Takhle mám pocit, že visím ve vzduchoprázdnu, odkázaná na jeho náladu.
Už teď je mi jasné, že až to celé skončí, budu ráda, pokud se mi povede uvést byt do obyvatelného stavu ještě letos. Dřív jsem se těšila, jak budu mít hezký, zrekonstruovaný domov. Teď jen doufám, že vůbec budu mít nějaký domov, kde půjde otevřít dveře a pustit dovnitř návštěvu bez studu. Přátelům radím: „Než začnete s rekonstrukcí, pevné nervy jsou málo, potřebujete i ohromnou dávku štěstí.“
