Článek
Že „nějak zvládneme“ její čím dál zmatenější chování, noční bloudění a neschopnost se sama obléct. Všichni v rodině byli přesvědčeni, že to je moje povinnost. Že si mám vzít volno v práci, najmout pečovatelku, přizpůsobit se. Ale už nikdo neviděl, že já sama padám na dno.
Když si mamka jednou večer nevzpomněla, jak se jmenuju, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem ji obejmout, ale ona se v tu chvíli lekla a odstrčila mě. V tu chvíli mi docvaklo, že tahle choroba nebude čekat, až se uzpůsobím. Že nestojím o to, aby se naše společné soužití stalo bojem o každou hodinu klidu. Kdykoliv jsem někam odběhla, bála jsem se, co se doma stane. Zapne sporák? Zabouchne si dveře a zůstane venku na chodbě?
Po nocích jsem zkoumala nabídky domovů pro seniory. Bála jsem se té představy, „Mámu nikam nedám, to by mi neodpustila,“ naskakovalo mi v hlavě. Jenže pak se jednou ztratila venku. Policie ji našla zmatenou kdesi u nádraží, ubrečenou, promrzlou. Ve chvíli, kdy jsem ji v ordinaci viděla, vypadal náš domov v paneláku naprosto nevhodně pro péči, kterou potřebovala. Hlava mi třeštila: „Musím jednat, jinak se stane něco mnohem horšího…“
Vybrala jsem menší dům pro seniory, kousek za městem. Žádná sterilní instituce, ale místo s rodinnou atmosférou, zahradou a příjemným personálem, který skutečně věděl, jak s lidmi s demencí pracovat. Zavolala jsem tam a hlas se mi třásl, „Mám maminku, která potřebuje bezpečí a péči, jak to u vás funguje?“ Sestřička mi trpělivě všechno vysvětlila, a než jsme položily telefon, došlo mi, že tohle je cesta.
Nastěhovali jsme tam mámu. Chodím ji navštěvovat několikrát do týdne. Ano, plakala jsem, když jsem ji tam poprvé nechávala. Cítila jsem se jako zrádce, měla jsem chuť couvnout a sebrat ji zase domů. Jenže o pár dní později jsem si všimla, že vypadá klidnější. Měla kolem sebe pomoc, kterou já sama (ani pomocnice na pár hodin denně) nezvládla poskytnout. V domově dodržovali přesný režim, měli program šitý na míru lidem s Alzheimerem, personál se usmíval a dokonce s ní chodil na krátké vycházky. Byla v bezpečí a měla pozornost, která jí doma chyběla. Já? Najednou jsem mohla spát bez toho, abych s hrůzou vyskakovala z postele, zda maminka někde netepe do dveří.
Rodina se zprvu tvářila pohoršeně: „Co jsi to udělala, copak nejsi schopna se o ni postarat sama?“ Kritici nechápali, kolik úsilí a slz mě to rozhodnutí stálo. Ale já věděla, že jí tam bude líp. Už dřív jsem se sama dostávala do kritického stavu, kdy jsem byla unavená, nervózní a zároveň se bála i běžných pochůzek. Kolikrát jsem nepřišla do práce, protože jsem se bála, že mamka zase zmizí venku… Můj život se scvrkl na neustálou obavu, co zase zapomene, kam odejde, co vyvede.
Teď vím, že v domově má péči 24 hodin. Personál, který umí reagovat na její nálady a výkyvy paměti s klidem, je odpočinutý a profesionální. Já nemusím hrát superhrdinku, která stíhá full-time práci a non-stop péči o starého člověka s progresivní demencí. Mohu být znovu dcerou, která přijde s kyticí, sedne si vedle ní a drží ji za ruku.
Samozřejmě, jsou dny, kdy se na mě máma zadívá prázdným pohledem a nepozná mě. Uvnitř mě to vždy bodne, „Takhle sis to představovala? Že tě vlastní matka nebude vnímat?“ A přece vím, že i tak je teď v klidu. Čistá, najedená, mezi lidmi. To doma už nebylo možné zajistit bez ohrožení nás obou.
Takže ano, dala jsem maminku do domova důchodců, a nelituju toho. Konečně jsem pochopila, že někdy je láska i v tom přiznat, že sami nestačíme. A že je lepší dopřát rodičům bezpečné prostředí než se dusit tlakem, který nás ničí. Kdo mě odsoudí, ať odsoudí. Vím, že dokud tam bude dobře, chodit k ní budu bez výčitek a s vědomím, že jsme obě v lepších rukou.
