Článek
Jenže já jsem při každém dalším ročníku cítila, že to není můj svět. Zajímala mě muzika, tvůrčí psaní, cokoliv jiného než paragrafy či tabulky. Rok co rok jsem se s nimi hádala, ale oni měli vždy stejný argument: „Podívej se, kolik do tebe investujeme, nebuď nevděčná!“
Před půl rokem mi ruply nervy. Každý semestr pro mě byl noční můra. Psala jsem zkoušky s nechutí, obětovala čas i energii jen kvůli nim, ne sobě. A tak jsem jednoho dne nechala studium být. Oznámila jsem jim, že končím, a začala jsem rozjíždět malou dílnu, kde tvořím hudební nástroje s partou kamarádů. Byla jsem si jistá, že sice teď budu vydělávat málo, ale konečně se nadechnu. Těšila jsem se, že se mi možná uleví i doma, když to uslyší.
Jenže reakce mě šokovala. „Fajn, tak si jdi dělat, co chceš. Ale nejdřív nám zaplatíš všechny ty roky, co jsme tě platili. Školné, ubytování, jídlo, všechno,“ procedil táta mezi zuby. Myslela jsem, že žertuje. Ale on a máma opravdu sepsali seznam výdajů: kolej, skripta, dokonce i příspěvek na MHD v Praze. Když mi předložili výslednou sumu, zatočila se mi hlava. „Vy jste se asi zbláznili,“ vyhrkla jsem. Jenže oni chtějí ten seznam brát jako dluh. Dlužím prý za to, že jsem byla jejich projekt, který selhal.
Vzpomínám si, jak jsem už na střední prosila, ať mi dovolí jít na konzervatoř, když mě hudba bavila daleko víc. Oni to smetli: „Jseš malá na to, abys věděla, co je v životě důležité.“ A tak jsem hltala učebnice, které mě nezajímaly, psala seminárky bez špetky radosti, jen abych plnila cizí sen. Kdykoli jsem se ozvala, dostalo se mi odpovědi: „Buď ráda, že ti to platíme. Jiní by zabili za takovou příležitost.“
Když jsem teď konečně vyklouzla z jejich nalajnované cesty, vyhrožují, že buď zaplatím, anebo se mám odstěhovat a oni se mnou končí. Nejde mi o to, abych byla nevděčná za střechu nad hlavou, ale tohle je přece šílené. Rodičovství není investiční projekt, kde čekáte návratnost. Je to závazek, že dáte dítěti šanci růst po svém. Oni místo toho chtějí zpátky každou korunu, kterou mi kdy poslali na účet. Přitom si ani neuvědomují, že ty peníze šly především na jejich představu mé budoucnosti, ne na mou skutečnou volbu.
Různě mě tlačí do rohu, píšou mi zprávy typu: „Zradila jsi nás a budeš litovat.“ Mám pocit, že se snaží vynutit si kontrolu i teď, když už jsem dospělá. Ale já odmítám hrát jejich hru. Rozhodla jsem se, že nic platit nebudu. Co do mě vložili, nebylo na základě mé svobodné dohody, ale z jejich vůle. Nedali mi na výběr. A teď se diví, že jsem řekla dost?
Nemyslím si, že by všechny rodiny fungovaly takhle vypočítavě, ale je to ukázka toho, kam může dojít posedlost prestiží. Je to docela výsměch, když si uvědomím, že mě chtěli vychovat v úspěšnou osobnost, a přitom sami ztroskotali na tom, že absolutně nectí můj vlastní sen. Rozhodla jsem se budovat svůj život beze strachu z jejich ultimát a vydělávat si na živobytí sama. Sice je to těžké, ale aspoň jsem konečně svobodná.
