Článek
Jmenuju se Lucie, je mi osmnáct a před pár dny jsem se rozešla se svým přítelem, který je o pár měsíců starší. Chodili jsme spolu něco přes pět měsíců, a i když to není dlouhá doba, stejně jsem si myslela, že nám to docela klape. Jenže postupně se ukázalo, že je všechno složitější, než jsem čekala.
Od začátku vztahu jsem cítila, že Honza (tak mu budu říkat) do toho jde naplno. Líbilo se mi to – byla jsem nadšená, že o mě někdo tak moc stojí. Jenže jsem přitom věděla, že nedokážu opětovat úplně stejnou míru intenzity, jakou on do vztahu dával. On je typ člověka, který by trávil s partnerkou nejradši každou volnou minutu, držel se za ruku na veřejnosti, objímal se v tramvaji. Já jsem přesný opak: mám ráda soukromí, klid, ráda si zalezu sama s knížkou nebo se o víkendu ponořím do hraní her, aniž bych s kýmkoli mluvila. Navíc jsem nikdy nebyla moc na veřejné projevování citů – připadá mi to přeexponované, a upřímně se v tom necítím dobře.
Už před pár týdny jsem si začala dělat starosti, jak budeme fungovat po maturitě. Podala jsem si přihlášky na různé vysoké školy a nemám vyhraněné město, kde chci studovat – budu se rozhodovat podle toho kam mě vezmou. Takže mi je jasné, že je klidně možné, že skončím třeba v Olomouci, zatímco on bude zůstávat v Praze, nebo naopak. Po pravdě řečeno, od začátku mi připadalo, že dlouhodobě stejně každý půjdeme jinou cestou, jen jsem si nechtěla hned na začátku vztahu přiznat, že to může být problém. Prostě jsem žila přítomností.
Jenže právě to se mi teď vrací jako bumerang. Kdykoli jsme s Honzou narazili na téma budoucnosti, cítila jsem, jak roste napětí. On by byl nejraději, kdybychom se i na vysoké škole snažili zůstat spolu, ideálně na stejném místě – jenže já si nejsem jistá, jestli bych zvládala vztah na dálku, a už vůbec ne v případě, že bych se musela přizpůsobit jeho potřebě neustálého kontaktu. Vím, že začátek vysoké bude pro mě náročný: nové město (nebo aspoň nová etapa života), učit se starat sama o sebe, vařit si, hlídat si rozpočet, zvládat přednášky a semináře… a do toho se starat o vztah, ve kterém bych nedokázala naplnit jeho požadavky na každodenní kontakt a neustálou blízkost.
Poslední dobou jsem si navíc všimla, že se vlastně netěším, když mi píše nebo volá. Dřív mě bavilo dostávat od něj zprávy, teď cítím spíš únavu, jako kdyby to pro mě byla povinnost. Začala jsem se cítit provinile, že mu nepíšu tolik, kolik by čekal. A najednou jsem si uvědomila: tohle asi opravdu nebude fungovat.
Tak jsme si sedli a otevřeně si promluvili. Jemu došlo, že záleží hlavně na mém rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak moc mě chtěl udržet, mi řekl, že to nehodlá dělat násilím. Jenže to ve mně vyvolalo ještě větší pocit viny – jako by mi přesunul veškerou zodpovědnost za konečné rozhodnutí. A já jsem věděla, že teď, kdy končí školní rok a já se budu chystat na vysokou, nejspíš nedokážu udržet vztah, v němž se už necítím spokojená. Nakonec jsem to tedy skončila.
Teď se cítím rozpolcená. Na jednu stranu vím, že jsem postupovala upřímně – prostě jsem přestala vidět smysl v tom jít dál, pokud v hloubi duše nejsem šťastná. Na druhou stranu je tu otázka, jestli jsem to měla od začátku komunikovat jasněji. Měla jsem říct, že je to pravděpodobně jen dočasný vztah, abychom oba věděli, na čem jsme? Ani mě nenapadlo, že se hned v prvním vztahu řeší taková témata jako je budoucí škola, bydlení, dlouhá vzdálenost. Myslela jsem si, že si prostě užijeme čas, co spolu máme. Možná jsem naivně doufala, že to nějak samo dopadne.
Přiznávám, že jsem se bála i té větší práce na vztahu – třeba kdybych byla ochotná částečně ustoupit v otázce času stráveného spolu a Honza zas trochu slevil z potřeby každodenního kontaktu. Ale došlo mi, že bych to dělala jen z pocitu povinnosti, ne proto, že to tak skutečně chci.
Zatím jsem o tom ani neřekla rodičům. Oni Honzu měli rádi a přijde mi divné jim jen tak oznámit: „Jo, rozešli jsme se.“ Jenže tak to teď je. Popravdě cítím smutek, ale i jistou úlevu. Vím, že se dřív či později budu muset vyrovnat s pocitem, jestli jsem neudělala chybu. Ale aspoň zatím věřím, že jsem musela jednat upřímně. Možná je to lekce pro příště – do vážnějších vztahů jít s větší jasností, co od toho čekám, a nebát se hned od počátku mluvit o budoucnosti. Teď už nezbývá než se těšit na to, co život přinese dál.
