Článek
„Katko, jsi neskutečně talentovaná, mohla bys to dotáhnout daleko,“ říkával mi po schůzkách a já se chvěla vzrušením. Líbilo se mi, že někdo konečně vnímá moji práci a uznává ji. Navíc byl vždy tak pozorný – pamatoval si, co mám ráda, otevíral mi dveře, na večeři se tvářil, že poslouchá každé mé slovo. Postupně jsem si začala myslet, že jsem pro něj výjimečná.
Zpočátku jsem tomu odolávala, přece jen byl ženatý a já jsem chtěla zůstat profesionální. Jenže Ondřej neúnavně budoval mezi námi zvláštní důvěru. „Ty a já jsme tým. Jenom my dva,“ šeptal pozdě večer v prázdné kanceláři, až jsem málem ztratila dech. Nakonec jsem se nechala strhnout. Byl zkušený, věděl, kam sáhnout, co říct, aby se mi podlamovala kolena. Připadala jsem si žádoucí a unášená vlnou vzrušení. Čím déle to trvalo, tím víc jsem si myslela, že to pro něj znamená totéž co pro mě.
Jenže v posledních týdnech Ondřej ochladl. „Nezlob se, mám moc práce,“ odbyl mě, když jsem navrhla, jestli bychom se po práci sešli. Zesmutněla jsem, ale nechtěla jsem dělat scény. Třeba má opravdu shon. A pak přišel den, kdy se všechno zvrtlo. Zahlédla jsem ho, jak na mě nenápadně mrká a poté zmiňuje cosi o „choulostivých fotkách“, které si pořídil, když jsme byli spolu. Zastavilo se mi srdce. „Víš, co by se stalo, kdyby je někdo viděl? Měli by o tobě jasno, Katko,“ pronesl chladně, a já se zachvěla hrůzou.
Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Opravdu si nahrával, fotil nebo natáčel něco, aniž bych věděla? Bála jsem se zeptat, protože pokud je to pravda, drží mě v hrsti. „Podívej, jsi chytrá holka. Nebuď dětinská a zůstaň na mé straně,“ pokračoval, jako bych byla nějaká loutka. Dostalo se ke mně, že na vyšších místech ve firmě rozhodně moc nestojí o skandály a Ondřej má blízko k šéfům poboček. Já? Jen obyčejná zaměstnankyně, co se zapletla s nevhodnou osobou.
Teď ráno vstávám s knedlíkem v žaludku. Každé pípnutí mobilu mě děsí, jestli to není nějaká výhružná zpráva. Ondřej se občas tváří mile, jako dřív, ale pak se nakloní a pustí polohlasem: „Hodně štěstí s projekty, ale nezapomeň, že se vždycky můžu podělit o zajímavý materiál.“ Připadám si jako jeho služka. Pomalé psychické týrání, kdy mi naznačuje, že jestli se mu zprotivím, zničí mě jedním kliknutím.
Nechci nikoho zatáhnout do té špíny, stydím se, že jsem sama naletěla. Říkám si, jestli nemám okamžitě odejít, ale obávám se, že bude mstivý a klidně nasdílí naše fotky, jestli je fakt má. Nebo že rozšíří pomluvy, že jsem svůdnice, která udělá cokoliv pro kariéru. Kdo by mi pak věřil?
Teď sedím v kanceláři a píšu si poznámky k novému projektu, přitom jedním okem sleduju Ondřejův stůl. Je prázdný, šel na oběd. Mám chuť se někomu svěřit, ale nevím komu. Kolegové by si mysleli, že si jen stěžuju nebo že to dělám naschvál. Uvažuji, jestli se obrátit na právníka, nebo na nějakou linku, ale to by znamenalo rozvířit vody.
Proč musí mít moc takoví muži, kteří využívají ženské slabosti a důvěry? Navíc to vypadá, že to nedělá poprvé. Před pár dny jsem při odchodu zaslechla, jak jedna kolegyně s kýmisi tiše řeší něco o „zmetkovi Ondrovi“. Zřejmě nejsem jediná. Děsí mě to, ale současně mi to dává aspoň trochu odvahy, že když bude nejhůř, snad se nezesypu sama.
