Severní Sentinel: ostrov, odkud není návratu. Domorodci trestají smrtí každou návštěvu civilizace

Na břehu postávají tmavé postavy s luky a oštěpy. Kolem jejich nohou leží těla dvou rybářů, kteří sem zabloudili. Domorodí válečníci z kmene Sentinelců zvedají bezvládná těla vetřelců a zavěšují je na bambusové kůly tváří k moři – jako děsivé „strašáky“ varující každého dalšího vetřelce. Vítejte na Severním Sentinelu, nejizolovanějším a nejnepřístupnějším ostrově světa – místě, kde jakýkoli nepozvaný návštěvník zaplatí životem.

O dvanáct let později se na stejném pobřeží odehrává podobně tragická scéna. V listopadu 2018 se mladý americký misionář John Allen Chau potají vylodil na Severním Sentinelu, odhodlaný obrátit zdejší obyvatele na víru. Za svou troufalost zaplatil cenu nejvyšší – domorodci ozbrojení luky ho na místě zabili a pohřbili v mělkém hrobě na pláži. Jeho poslední zápisky v deníku byly prosycené mrazivou předtuchou: „Bože, já nechci zemřít… Proč musí mít tak nádherné místo tolik smrti?“ psal Chau v noci před svým osudovým pokusem.

Severní Sentinel – malý ostrov o rozloze necelých 60 km² porostlý pralesem – formálně patří Indii, ale ve skutečnosti je světem sám pro sebe. Kmen Sentinelců, který ho obývá, odmítá jakýkoli kontakt s civilizací a svou izolaci si brání zuřivě a smrtelně efektivně. Ostrov, který z dálky vypadá jako rajské místo s bílými plážemi a palmami, se pro vetřelce proměňuje v past, odkud není návratu.

North Sentinel (Severní Sentinel) leží v Indickém oceánu na okraji souostroví Andamany, asi 50 kilometrů západně od nejbližšího sídla na ostrově Jižní Andaman. Odlehlost však není jeho jedinou ochranou. Celý ostrov je lemován ostrými korálovými útesy bez přirozených zátok, což znemožňuje lodím bezpečně přistát. Za prstencem bělostných pláží se zvedá neprostupná zeleň tropického pralesa. Vše jako by napovídalo, že sem cizí noha nepatří.

Indická vláda vyhlásila kolem ostrova přísnou ochrannou zónu a zakázala se přibližovat na vzdálenost menší než 5 námořních mil (cca 9 km). Porušení tohoto zákazu je trestné – a to i pro odvážlivce ze zahraničí.

Úřady chtějí chránit jak domorodce, tak potenciální návštěvníky: Sentinelci nemají imunitu proti běžným nemocem z vnějšího světa a zároveň představují smrtelné nebezpečí pro kohokoli, kdo by se pokusil vstoupit na jejich území. Pobřežní vody proto střeží indické námořnictvo a policie. Vstoupit na Severní Sentinel bez povolení je nejen životu nebezpečné, ale také nezákonné.

Indie dává jasně najevo, že Sentinelci mají právo na svůj klid: když domorodci v roce 2018 zabili misionáře Chaua, indické úřady upustily od pokusů o vyzvednutí jeho těla, aby předešly dalšímu krveprolití. Místo toho byli zatčeni lidé, kteří cizinci k ostrovu napomohli.

V dubnu 2025 policie zadržela dalšího cizince – „hledače adrenalinu“, jak se sám nazval – který se pokusil na ostrov proniknout s lahvemi limonády a dalšími dárky pro domorodce. Ačkoli se mu podařilo tajně na pár minut vylodit a zase odplout, při návratu na pevninu byl dopaden. Nyní mu hrozí přísný trest a indické úřady opět důrazně připomněly, že tato izolovaná enkláva má zůstat nedotčená.

Sentinelci patří k posledním skutečně neolitickým národům na Zemi – žijí izolovaně možná už desítky tisíc let a moderní civilizace se jich nikdy nedotkla. O jejich jazyce, zvycích či přesném počtu dodnes víme jen velmi málo.

Odhady hovoří zhruba o 50 až 150 jedincích, kteří přežívají lovem, rybolovem a sběrem v husté džungli svého malého ostrova. Nosí jen minimum oblečení, používají jednoduché nástroje a zbraně – zejména luky, šípy a oštěpy s hroty, které vykovávají z železa získaného z vraků lodí rozbitých na okolních útesech.

Svůj název dostal ostrov po britské lodi Sentinel, která ho zpozorovala roku 1771. Koloniální zprávy popisují Sentinelce jako neobyčejně odhodlané obránce svého území. Když roku 1867 ztroskotala na útesu u ostrova indická obchodní loď Nineveh, trosečníky na pláži třetího dne z džungle přepadla skupina nahých, rudě pomazaných domorodců vyzbrojených luky.

Námořníkům se podařilo útok se štěstím odrazit improvizovanými oštěpy a brzy poté je z moře zachránil přivolaný britský válečný člun. Už tehdy se o ostrovanech šuškalo jediné: cizince tu nechtějí za žádnou cenu.

Britské koloniální úřady se přesto pokusily navázat kontakt. V roce 1880 vpadl na ostrov důstojník Maurice Vidal Portman s ozbrojeným oddílem a zajal šest domorodců (dva starší a čtyři děti). Odvezli je do Port Blairu – správního střediska Andaman – ale experiment skončil tragicky.

Stařešinové brzy zemřeli na nemoci a zděšení Britové raději děti s dárky rychle odvezli zpět na ostrov. Tento neblahý incident patrně ovlivnil postoj Sentinelců na generace dopředu: v očích kmene přinesli cizinci smrt. I samotný Portman později uznal, že setkání s bělochy domorodcům „nepřinesla nic než utrpení“.

Po těchto fiaskách se další průzkumníci Sentinelu vyhýbali. Teprve koncem 60. let 20. století zahájili indičtí antropologové opatrné výpravy s cílem navázat přátelské vztahy. Z lodí u pobřeží pokládali na pláž dary – kokosy, banány, látky či kovové nástroje – a rychle se stahovali pryč. Domorodci většinou reagovali křikem a salvou šípů. V roce 1974 doprovázela jednu takovou expedici filmová štáb National Geographic; její režisér tehdy utržil od Sentinelců šíp do stehna, když se přiblížil příliš blízko.

Přelom nastal až v roce 1991, kdy antropolog Triloknath Pandit hlásil první nenásilný kontakt – skupina Sentinelců se poprvé přiblížila k Indům a převzala od nich nabízené kokosy. Zdálo se, že by se bariéra mohla prolomit. Domorodci však nikdy nedovolili cizincům zůstat déle než pár minut a brzy je gesty zaháněli zpět na lodě. Pokusy o sbližování nakonec ustaly v roce 1997, kdy indická vláda změnila politiku a rozhodla se nechat Sentinelce žít nadále nerušeně.

Ti nemnozí, kdo se ke kmenu kdy dostali na dohled, popisují Sentinelce jako zdravé, silné lidi menší postavy, kteří nosí náhrdelníky z korálků a listů, vlasy si vážou do dlouhých proužků kůry a těla si někdy potírají barevnými jíly. Jejich jazyk je zcela neznámý; dokonce ani nevíme, jak říkají sami sobě.

Podle odborníků ale jejich bojovnost nepramení z vrozené krutosti. „Jsou to mírumilovní lidé,“ říká T. N. Pandit, antropolog, který Sentinelce v 90. letech zkoumal. Jejich zdánlivá agresivita je podle něj a dalších pouze výrazem strachu a nejistoty – izolovaný kmen se oprávněně obává, že by dopadl stejně jako jiné andamanské populace zdecimované po kontaktu s bělochy.

Výmluvným svědectvím o odhodlání Sentinelců je příběh nákladní lodi Primrose, která v srpnu 1981 najela na útes nedaleko Severního Sentinelu. Její posádka uvázla několik dní na mělčině, než si trosečníků všimli samotní domorodci. Když námořníci spatřili na pláži skupinu téměř nahých postav s kopími a luky, jak se chystají na člunech k lodi, zmocnila se jich panika.

„Divocí muži, odhadem přes padesát, nesou podomácku vyrobené zbraně a zhotovují dvě či tři dřevěné lodě. Obávám se, že za soumraku na nás zaútočí. Životy celé posádky jsou v ohrožení,“ urgentně volal kapitán Primrose svému velení. Vyděšení trosečníci už žádali o shoz střelných zbraní na obranu, ale nakonec je zachránilo samo moře – rozbouřené vlny útočníkům znemožnily se k lodi přiblížit, a než se počasí uklidnilo, posádku evakuoval přivolaný vrtulník.

O dvacet tři let později se Sentinelci světu připomněli znovu, a to krátce po katastrofální vlně tsunami v prosinci 2004. Indická pobřežní hlídka tehdy vyslala nad ostrov průzkumný vrtulník, aby zkontroloval, jestli kmen katastrofu přežil. Odpovědí byl déšť šípů – při přeletu helikoptéry vyběhli z pralesa domorodci a vystřelili po ní salvu šípů, jasně dávaje najevo, že o vnější pomoc nestojí. Fotografie bosého muže napínajícího luk proti moderní helikoptéře pak obletěla svět jako symbol nezdolnosti, s níž Sentinelci střeží své území.

Strážci ostrova neváhají zabít každého, kdo se nelegálně přiblíží. V lednu 2006 doplatili na zvědavost či neopatrnost dva indičtí rybáři, Sunder Raj a Pandit Tiwari. Překročili zakázanou zónu a jejich loďce v noci povolila kotva, takže je proud zavlekl až k sentineléské pláži.

Když se rozednilo, obklopili loď vetřelců domorodci s luky v rukou. Rybáři neměli šanci. Sentinelci oba muže nemilosrdně zabili – podle svědků je rozsekali sekyrami – a jejich těla pak demonstrativně vystavili na kůlech, jak už bylo popsáno v úvodu. Indické úřady se rozhodly do konfliktu nezasahovat a pro mrtvé se na ostrov raději vůbec nevydaly.

Příběh amerického cestovatele a misionáře Johna Allena Chaua obletěl v roce 2018 celý svět – a znovu připomněl, že Severní Sentinel zůstává tabu i ve 21. století. Chau, šestadvacetiletý dobrodruh ze státu Washington, toužil přinést křesťanství „nejodloučenějšímu kmenu světa“ za každou cenu.

Navzdory zákazu zaplatil skupině místních rybářů 25 000 rupií, aby jej 14. listopadu 2018 v noci propašovali na loďce blízko ostrova. Vybaven biblí, vodotěsným vakem s dary a fanatickým odhodláním se vydal vstříc neznámému kmeni.

První den se mu podařilo dopádlovat na břeh a spatřit několik členů kmene. Zkusil na ně promluvit několika domorodými výrazy, které si předem nastudoval, a dokonce na ně z dálky anglicky zavolal: „Jmenuji se John, mám vás rád a Ježíš vás miluje!“

Reakcí Sentinelců však bylo jasné nepřátelství – začali na vetřelce křičet a vzápětí vypálili šíp, který se zabodl do Chauvovy voděodolné Bible, již držel před sebou. Misionář v šoku ustoupil a uplaval zpátky k čekajícím rybářům. Tu noc si do deníku zaznamenal tísnivé myšlenky. „Bože, já nechci zemřít… Prosím, nezlobte se na ně ani na Boha, pokud mě zabijí,“ napsal ve svém dopise na rozloučenou rodičům. Přesto se rozhodl vytrvat.

Následujícího rána, 16. listopadu 2018, se Chau znovu vydal na ostrov – a byl to jeho konec. Rybáři z dálky bezmocně pozorovali, jak domorodci mladého Američana obklíčili na pláži. Neměl žádnou zbraň, nekladl odpor. Během chvilky jeho tělo zasáhla smršť šípů. Sentinelci pak bezvládného cizince přivázali za provaz a odtáhli po písku do pralesa.

John Allen Chau se tak stal další obětí ostrova, který toužil „spasit“. Jeho ostatky dodnes leží někde na Severním Sentinelu – indické úřady se totiž rozhodly neriskovat další střet a pátrání po těle záhy odvolaly.

Severní Sentinel tak nadále stojí stranou času – jako poslední zapovězený ostrov, kde neplatí zákony civilizace a nezvaný host může zaplatit cenu nejvyšší. Toto místo je živoucím důkazem, že i v dnešním globalizovaném světě existují nedobytné pevnosti, které si střeží svá děsivá tajemství.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/global-development/2018/nov/30/sentinelese-tribe-who-killed-american-are-peace-loving-say-anthropologists

https://www.theguardian.com/world/2018/nov/27/sentinel-island-calls-to-leave-body-of-american-killed-by-tribespeople

https://www.theguardian.com/world/2025/apr/03/us-tourist-arrested-for-landing-on-forbidden-indian-tribal-island

https://www.survivalinternational.org/news/1367

https://www.abc.net.au/news/2018-11-23/north-sentinel-island-struggle-to-recover-john-chau-body/10547088

https://www.bbc.com/news/world-asia-india-46337353

https://www.washingtonpost.com/world/2018/11/21/american-believed-dead-after-encounter-with-remote-indian-tribe-hostile-outsiders/