Článek
Jmenuji se Lucie a celý život jsem snila o tom, že budu mít rodinu plnou dětí. Jenže osud mi nakonec dopřál jediného syna – Filipa. A toho si, prosím, vychovávám k obrazu svému, jak nejlépe dovedu. Život ale umí být dost ironický: zatímco já zůstala s jedním dítětem, Filip má dětí rovnou pět. A abych byla upřímná, moc velkou radost z toho nemám – snacha Dana totiž odmítá chodit do práce, a tak vše leží na Filipovi.
Poprvé jsem Danu uviděla v podvečer, kdy k nám Filip nečekaně přijel na víkend, přitom se ozýval, že dorazí až v neděli. Nejprve vešla ona, hned za ní spěchal malý tříletý kluk. Stoupl si ke mně a povídá: „Ahoj, babi!“ V tu ránu se mi zatočila hlava, protože jsem absolutně netušila, o co jde. Filip se tvářil poněkud nejistě, ale hned mi vysvětloval, že Dana je rozvedená a syn se jmenuje Tobiáš. Ten špunt mi měl říkat „babí“, protože mě hned vzal za součást rodiny. A já nevěděla, jestli mám být spíš dojatá, nebo se cítit ukřivděně, že se to dozvídám až teď.
Od začátku bylo jasné, že si Filip a Dana rozumějí. Jen já měla pár pochyb: Dana totiž byla o něco starší než Filip, už měla jedno dítě a do toho měla pořád plnou hlavu nápadů na výlety, ale mně se nezdálo, že by se jí chtělo pracovat. Když si ji Filip vzal, přestala pomáhat v místní květinové dílně a věnovala se Tobimu na plný úvazek. Neříkám, že je to špatně – děti péči potřebují. Ale hned po svatbě nám Filip oznámil, že „čekají další přírůstek“. Byla jsem nadšená, konečně budu opravdová babička! Jen jsem si v duchu kladla otázku, kdo to všechno zaplatí.
Narodil se malý Jeník, a Dana byla rázem matkou dvou kluků. Všichni mi tvrdili, že se po pár měsících určitě vrátí alespoň na poloviční úvazek, aby finančně pomohla rodině. Místo toho ovšem přišla další novinka, tentokrát dvojčata – Páťa a Kubík. To už jsem jen valila oči: čtyři děti, z toho tři malé plus jeden starší Tobi, a Filip denně jezdí jako řidič náklaďáku po celé zemi. Nebo i do zahraničí. A kde je prostor na odpočinek? Když jsem se ho zeptala, zda by nebylo lepší, aby Dana šla aspoň na brigádu, rozčílil se: „Mami, prosím tě, nech toho. Máme svou dohodu. Dana se stará o domácnost a děti, já vydělávám. Hotovo.“
Jenomže já na něm viděla, jak se změnil. Z mého veselého a energického Filipa se stal unavený a uzavřený člověk. Má kruhy pod očima, sem tam si musí brát i noční směny, přestože ho to ničí. Dana si na druhou stranu užívá, že je pořád s dětmi. Přes den s nimi chodí na kroužky, do parku, organizuje jim výlety. A večer se s Filipem sotva potkají. Vypadalo to, že takhle jsou oba vlastně docela spokojení, i když peníze rozhodně netečou proudem.
Jednou jsem se odvážila a Dany se přímo zeptala, jestli by opravdu nechtěla aspoň na pár hodin týdně zpátky do toho květinářství. Řekla jsem jí na rovinu, že mi dělá starost, jak se Filip strhá, aby zaplatil všechny účty a ještě sem tam nějakou dovolenou pro tu jejich „armádu“. Dana mi ostře odpověděla: „Lucinko, já jsem stoprocentní máma a to mi stačí. Práce by mě akorát stresovala, a Filip se k tomu postavil jako chlap.“ Bylo mi jasné, že tady končí veškerá diskuze.
Když se narodil pátý člen rodiny, dcera Bára, už mě to snad ani nepřekvapilo. Viděla jsem Filipa, jak se marně snaží neztratit glanc – stačí se ale podívat na jeho ospalé oči, na úzkostný pohled, když mu někdo povídá o cenách energií nebo jídla. A já si jen říkám, jestli je to všechno ještě v normě. Na jednu stranu cítím vinu, že jim asi moc nepomáhám, ale zároveň si říkám, jestli by aspoň malou část té „obživy“ nemohla vzít na svá bedra Dana. Občas k nim jedu hlídat, občas koupím plenky nebo přihodím peníze na kroužky pro děti, ale stejně mám pocit, že tohle není dlouhodobě udržitelné.
Dnes, když za mnou Filip přijel, tvářil se unaveně, ale neurčitě šťastně. „Mami, Dana říkala, že by možná jednou chtěla absolvovat nějaký kurz aranžování květin, ale až děti trochu odrostou.“ Možná je to drobný příslib do budoucna, kdo ví. A já přemítám: Mám se radovat, nebo být skeptická? Třeba opravdu jednou změní svůj postoj a půjde Filipovi naproti.
Někdy se přistihnu, že mu chci vnutit svou vlastní představu „normální“ rodiny, ale uvědomuju si, že každý má tu svoji cestu. A třeba se jim to takhle nakonec vyplatí. Anebo jsou oba ve vleku toho, co se od nich očekává?
