Článek
Když jsem popíjela čaj na terase našeho menšího bytového domu v Novohradských horách, uviděla jsem sousedku Helenu (61) vystupovat z úplně nového elegantního auta. „Kdyby dělala manažerku někde v Praze, nedivila bych se,“ blesklo mi hlavou, protože jsem věděla, že Helenina práce v místním obchůdku moc nevynáší. Ještě před týdnem mluvila o tom, jak stěží vyjde s výplatou. Zůstala jsem sedět, hleděla na ten nablýskaný lak a vůbec jsem si nedokázala vysvětlit, kde na takové auto vzala.
Další den jsme se potkaly ve vchodě. „Vidělas mého nového miláčka?“ smála se Helena radostně. „Potřebovala jsem změnu, tak jsem si ji dopřála.“ Jenže já si pamatovala, že celé roky žila skromně, říkala, že po smrti muže sotva zvládá všechny účty. Bylo to podezřelé a já se cítila zaskočená. Možná až nepříjemně zrazená, jako by mi něco tajila.
Po dvou dnech jsem se v práci náhodou dozvěděla od kolegyně, že Helenin syn Patrik prý někde sehnal rychlé peníze, prý přes předražené nabídky pro lidi v nouzi. „Nalákal několik starších žen, ať si na jeho produkty vezmou drahé úvěry,“ šeptala kolegyně a popisovala, jak to vypadá s jednou známou, která takhle údajně přišla o úspory. „Z té rodiny teď kape pěkný balík,“ dodala. Při pomyšlení, že by Helena dělala parádu z cizího neštěstí, se mi udělalo špatně.
Když jsem ji zase viděla, jen jsem ji minula na chodbě. Snažila se navázat rozhovor, ale já nedokázala odpovědět. „Děje se něco, Karino?“ zeptala se mě nejistě. Nedokázala jsem se ovládnout. „Vím, z čeho to auto máte. Je mi z toho zle!“ Vyhrkla jsem a odešla jsem, než stihla cokoli namítnout. V noci jsem nespala, hlavou se mi honily výčitky i vztek. Znaly jsme se přes dvacet let a najednou jsem jí uvěřila, že zneužila zoufalé lidi?
Uběhlo pár týdnů a já se dozvěděla, že policie skutečně vyšetřuje Patrikovy aktivity. Prý do celé věci vtáhl i svou matku, aniž by si uvědomovala důsledky. Helena pak musela auto rychle prodat, aby uhradila alespoň část dluhů, do nichž ji syn namočil. Jednou jsem ji zastihla před domem se sklopenou hlavou, s taškou těžkých nákupů. „Chtěla jsem mu jen pomoct, netušila jsem, co dělá. Teď platím za jeho nápady,“ špitla.
V tu chvíli mi došlo, že jsem ji možná soudila moc přísně. Měla jsem se jí rovnou zeptat, než jsem ji mlčky odepsala. Možná skutečně netušila, že auto pořídil syn z nekalých kšeftů. Ne že bych omlouvala, co se stalo, ale uvědomila jsem si, jak snadno jsme ochotní lidi odepsat. Dnes už necítím vztek, ale spíš lítost. Helena teď vypadá o mnoho let starší a bojím se, že do jejího starého života se klid jen tak nevrátí. Já přesto doufám, že se jednou zase dokážeme pozdravit a třeba si vyříkat vše, co nás tolik rozdělilo.
