Stařec strávil sedm let života ve společnosti své mrtvé milované – a věřil, že ji oživí

Tou druhou je bezvládné tělo mladé ženy, které muž láskyplně vede v náruči po pokoji. Tělo, v jehož žilách už sedm let neproudí ani kapka krve. Takovýto děsivý výjev není výplodem choré fantazie, ale skutečností. Příběh jeho zvrácené posedlosti začal o deset let dříve jako zdánlivě nevinné poblouznění stárnoucího muže krásnou dívkou, a vyvrcholil skandálem, který šokoval celé Spojené státy.

Příběh Carla Tanzlera a Marie Eleny Milagro „Helen“ Hoyos se začal psát v dubnu 1930. Tehdy dvacetiletá černovlasá kráska kubánsko-amerického původu vstoupila do Marine Hospital v Key Westu na vyšetření tuberkulózy. Padesátitříletý radiolog Tanzler, který v nemocnici pracoval, strnul úžasem – v Eleně údajně okamžitě poznal dívku ze svých dávných vizí. Jako mladému muži se mu prý ve snech zjevovala jeho dávno zesnulá příbuzná, „hraběnka von Cosel“, a ukazovala mu tvář dívky, jež měla být jeho osudem. Tou tváří byla Elena.

Pro Carla Tanzlera to byla láska na první pohled, a to láska naprosto pohlcující. Elena však měla nejen nevyléčitelnou nemoc, ale také manžela – a o nápadníka v podobě excentrického cizince očividně nestála. Tanzler přesto okamžitě zahájil svoji misi „zachránit Elenu“ a získat její srdce. Nabídl rodině své lékařské služby zdarma a vrhl se do experimentální léčby: míchal pro Elenu zvláštní tonika, přivážel k ní domů neobvyklé rentgenové a elektroterapeutické přístroje – zkoušel vše, co znal. Zásoboval ji také šperky, luxusním oblečením a parfémy a opakovaně jí vyznával lásku.

Elena byla vážně nemocná a zoufalé rodině nevadila Tanzlerova péče – vadily však jeho dotěrné milostné návrhy. Mladá žena city podivínského lékaře neopětovala. „Elena ho nikdy nemilovala. Byla na něj jen laskavá z vděčnosti za pomoc,“ vzpomínala později její sestra Florinda „Nana“ Hoyos. „Považovala ho spíš za dědečka.

Když ji požádal o ruku, vždy mu řekla: ‚Jste moc starý. Vždyť byste mohl být můj dědeček. A hlavně vás nemiluji.‘ Byl tak neodbytný, že jsme ho nakonec museli vykázat z domu.“ Elena zůstávala zdvořilá, ale jasnozřivě Tanzlerovi nikdy nedala naději – dokonce i těsně před smrtí prý rodinu prosila, aby mu nic neříkali, až zemře.

Dne 25. října 1931 Elena Hoyos podlehla tuberkulóze. Zesnulé bylo pouhých 22 let. Pro zamilovaného Tanzlera to byla zdrcující rána. Nechal se ovládnout zármutkem – a místo aby se smířil s realitou, jeho posedlost Elenou tím nabrala ještě temnější obrátky.

Tanzler nabídl, že zaplatí pohřeb i stavbu mauzolea pro Elenino tělo na hřbitově v Key Westu, a rodina souhlasila. Netušili, že do hrobky nechal zabudovat speciální nádrž s formaldehydem k balzamování, a hlavně, že klíč od masivních dveří si nechal jen pro sebe.

V příštích dvou letech chodil Carl Tanzler ke hrobu každý večer. U Eleniny hrobky trávil hodiny; sedával tam, nosil květiny a dárky, ba dokonce nechal do mauzolea zavést telefonní linku, aby se svou zesnulou „snoubenkou“ mohl být v kontaktu. Když kolem půlnoci hřbitov utichl, usedal před mauzoleum a zpíval Eleně její oblíbenou španělskou píseň.

Tímto morbidním rituálem se Tanzler ukolébal ve své vlastní fantazii: později tvrdil, že Elenin duch ho u hrobu navštěvoval. Prý ho slyšela zpívat a odpovídala mu svým přízračným hlasem. „Prosila mě, abych ji vysvobodil z hrobu,“ líčil Tanzler, jak ho mrtvá Elena nabádala k dalšímu kroku.

V noci v dubnu 1933 se Carl Tanzler vypravil na hřbitov naposled. Pod rouškou tmy se vloupal do Elenina mauzolea a za svitu lucerny vyzvedl její ostatky z rakve. Naložil mrtvé tělo na dětský vozíček a nepozorován ho odtáhl pryč – nejprve do starého vyřazeného letadla, které si upravil na provizorní laboratoř, a poté do svého domu. Konečně byli „spolu“ – a šílený hrabě von Cosel se mohl pustit do svého bizarního díla: pokusu vrátit mrtvé Eleně krásu, a snad i život.

Pohled na dva roky starou mrtvolu musel být žalostný. „Taková krása nesmí propadnout prachu,“ šeptal si prý zdrcený Carl, když poprvé pohlédl na zetlelé tělo své lásky. Rozhodl se, že si Elenu „opraví“ a uchová, jako by byla stále živá. Ačkoli neměl žádné formální zkušenosti s balzamováním, zarputile se dal do práce.

Drátky svázal rozpadající se kosti a poškozenou lebku zpevnil; oční důlky vyplnil skleněnými oči místo uhnilých bulvů. Všechnu zetlelou kůži sloupal a nahradil ji pláty hedvábné látky napuštěné voskem a sádrou, aby napodobil původní pleť. Břišní a hrudní dutinu, ze které zbyla jen kostra, vycpal hadry, aby tělu navrátil objem a tvar.

Jak Eleně odpadaly vlasy, vytvořil z nich paruku(pramínky jejích vlasů si schoval už při pohřbu). Nakonec oblékl upravené ostatky do pěkných šatů, natáhl na ně hedvábné punčochy a rukavičky a ověsil je šperky; na závěr tělo celé vydatně postříkal parfémem a konzervačními prostředky, aby přebil zápach rozkladu.

Bývalá živá Elena se proměnila ve voskovou pannu – ale v očích Carla Tanzlera to bylo, jako by ožila. Euforický hrabě si svou „nevěstu“ odnesl do ložnice a uložil ji k sobě do postele. V následujících letech žil s pečlivě udržovanou mumií jako se svou manželkou: spal vedle ní, mluvil s ní a žil v iluzi, že jsou pár.

Kupoval mrtvé Eleně nové oblečení a parfémy a staral se o ni, jako by byla jen dlouhodobě nemocná. Obyvatelé Key Westu zatím netušili, že za zdmi Tanzlerova domu leží mrtvola, již vydává za živou ženu. Nikdo nechápal, proč hrabě z ničeho nic přestal docházet k Elenině hrobce. Až po sedmi letech začaly místní drby skládat dohromady děsivou pravdu.

Šířily se zvěsti o tom, co se děje u Tanzlera doma. Sousedé si všimli, že podivínský Němec často nakupuje dámské šaty a velké množství vonných olejů. Malý chlapec z okolí vyděšeně vyprávěl, že viděl oknem hraběte, jak tančí s jakousi obrovskou panenkou v náručí. A rodině Hoyosových nešlo na rozum, proč Tanzler najednou přestal chodit na hřbitov.

Začátkem října 1940 se Florinda rozhodla zakročit. Doprovázena místním šerifem zamířila k domu hraběte von Cosela. Carl Tanzler je uvítal překvapivě vlídně a ochotně je vpustil dovnitř. V ložnici na posteli leželo tělo mladé ženy – přesněji to, co z něj zbylo. Florinda zprvu věřila, že hledí na pouhou voskovou figurínu připomínající její sestru. Když však uviděla známé šperky a zbytky obličeje, došlo jí kruté poznání: na posteli leží Elenina mumifikovaná mrtvola. Šokovaná sestra ustoupila s výkřikem hrůzy.

Zpráva o morbidním nálezu se bleskově rozšířila. Policie Carla Tanzlera okamžitě zatkla, byť nikdo v tu chvíli netušil, jaký zločin mu vlastně přesně klást za vinu. Příběh „mrtvé nevěsty“ vylovené z hrobu se rychle stal senzací regionálního i celonárodního tisku.

Zvrácený románek hraběte von Cosela plnil titulní strany novin a obyvatelé Key Westu jej probírali s morbidním zaujetím. K překvapení rodiny Hoyosových se ale neozývaly jen výrazy odporu a znechucení – část veřejnosti pojala k podivnému vdovci dokonce sympatie. V očích mnohých to byl pouze bláznivý romantik, který se odmítl vzdát lásky ani tváří v tvář smrti.

Carl Tanzler byl oficiálně obviněn z „úmyslného a zlovolného zničení hrobu a vyjmutí těla bez povolení“. Soudní slyšení v Key Westu přilákalo davy zvědavců i celostátní média. Zatčený hrabě se před senátem nijak nekál – naopak ochotně vylíčil svůj neuvěřitelný plán, jak chtěl milovanou přivést zpět k životu.

„Chtěl jsem Elenu vynést vysoko do stratosféry, aby kosmické paprsky pronikly jejími tkáněmi a vrátily život jejímu spícímu tělu,“ prohlásil Tanzler s vážnou tváří před ohromeným soudem. Vylíčil, jak hodlal využít vlastnoručně postavenou vzducholoď k vynesení těla vysoko do nebe, kde záření z vesmíru údajně mělo oživit její buňky. Tato fantastická svědectví jen přiživila pověst „procesu století“.

Znalci u soudu shledali, že ačkoli Tanzler vykazuje známky vyšinutosti, je duševně příčetný a může stanout před soudem. Z právního hlediska ale měl nečekané štěstí: soud nakonec veškerá obvinění smetl ze stolu. Ukázalo se totiž, že jeho čin – vykradení hrobu – se odehrál před více než sedmi lety, a tudíž byl promlčený.

Carl Tanzler vyšel z celé kauzy bez trestu. Jediným opatřením bylo, že musel odevzdat tělo Eleny, na které si až do konce činil nárok. (Dokonce prý žádal úřady, aby mu balzamovanou „nevěstu“ vrátily, ovšem to mu pochopitelně nebylo dovoleno.)

Eleniny ostatky byly mezitím důkladně prozkoumány lékaři a poté vystaveny v místním pohřebním ústavu. Tisíce lidí (uvádí se až kolem 6 800 zvědavců) se přišly na mumifikovanou krásku podívat, jako by šlo o atrakci v panoptiku. Před zraky veřejnosti ležela Elena nabalzamovaná a naaranžovaná tak, jak ji Tanzler udržoval ve své ložnici. Vzápětí však na povrch vyplul ještě morbidnější detail.

Během ohledání těla lékaři zjistili, že Tanzler do Elenina lůna vložil improvizovanou trubici, jež mohla sloužit jako náhrada vaginy. To vyvolalo spekulace, že hrabě se svou mrtvou družkou udržoval i intimní styky – tedy že došlo k nekrofilii. Tato šokující skutečnost se však na veřejnost v plné míře dostala až o mnoho let později.

Po soudním fiasku bylo Elenino tělo znovu pohřbeno – tentokrát v tajnosti a beze jména, aby už nemohlo být znovu znesvěceno. A co hrabě von Cosel? Po propuštění se stáhl z dohledu a odstěhoval se z Key Westu. Ani tehdy se však svého poblouznění nevzdal. Z vosku a sádry si vytvořil figurínu Eleny (použil k tomu i posmrtnou masku, kterou sejmul z její tváře) a s touto makabrózní náhražkou své milované pak žil dál, jako by to byla opravdová Elena. V červenci 1952 byl Carl Tanzler nalezen ve svém domě mrtev – a podle některých svědectví ležel bez života v objetí figuríny své dávno mrtvé nevěsty. Láska hraběte von Cosela tak doslova trvala až za hrob.

Zdroje:

https://ghostcitytours.com/key-west/ghost-stories/count-von-cosel/

https://historyhub.info/twists-in-a-twisted-tale-the-exploitation-defilement-and-murder-of-elena-hoyos/

https://www.atlasobscura.com/articles/morbid-monday-the-macabre-romance-of-a-man-and-a-mummy

https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Tanzler