Článek
Jmenuju se Lucie a vždycky jsem si myslela, že dítě je lék na všechno trápení. Když jsem byla ještě mladá a bezstarostná, představovala jsem si mateřství jako kouzelný bod, kde mizí veškeré neštěstí světa. Jenže teď, po porodu syna Ondry, mě docela děsí každá další minuta, kdy mám fungovat jako dokonalá maminka. Připadám si unavená a toužím utéct – od Ondry, od manžela Pavla i od všeho ostatního.
Kdysi jsem pracovala v prosperující firmě jako manažerka. Každý mi říkal, že jsem šikovná, že postupuju v kariéře a mám nakročeno k velkým věcem. Postupně jsem ale začala cítit vyhoření – denně jsem se probouzela s pocitem, že nic nedává smysl. Zatoužila jsem po změně, která by mě vysvobodila ze stereotypu. A v tu chvíli jsem si řekla: „Dítě! To je ono!“ Ve svých sedmadvaceti jsem byla vdaná, manžel byl nadšený, a tak jsme se pustili do zakládání rodiny.
Těhotenství proběhlo bez velkých komplikací, ale zároveň jsem věděla, že nic nefunguje jako filmová pohádka. Někdy jsem tři dny strávila v posteli, protože mi bylo nevolno, jindy mě bolelo břicho nebo hlava. Pořád jsem si ale malovala, jak se všechno změní, až Ondra vykoukne na svět. Čekala jsem příval štěstí, obrovské city, které ke mně přijdou hned při pohledu na to maličké stvoření.
Jenže realita mě zaskočila. Ondra se narodil, byl zdravý a krásný, ale ta údajná „zamilovanost na první dobrou“ se nedostavila. Jasně, milovala jsem ho, jen to bylo víc takové rozpačité. Manžel musel pomáhat, ale bohužel měl náročnou práci, díky níž sice vydělával slušné peníze, ale domů chodil pozdě. Já zůstávala s Ondrou celé dny sama, všichni známí z mé dřívější firmy se buď věnovali jiným projektům, nebo na mě prostě neměli čas.
První tři měsíce se Ondra skoro neprobudil, a když už byl vzhůru, plakal. Čtyři stěny bytu se staly mým vězením. Hledala jsem útěchu v telefonátech s kamarádkami, ale žádná z nich neměla dítě, nechápaly mě. Začala jsem se cítit provinile za to, že jsem – nešťastná. Proč? Měla bych přece být vděčná, že mám zdravého kluka, a místo toho toužím po tom zalézt někam do cizího města, změnit identitu a tvářit se, že žádné dítě ani manžela nemám.
Ondrovi je teď devět měsíců. Leze, směje se, má rád pohádky a roztomile žvatlá. Když vidím jeho smích, na chvíli mě zahřeje pocit, že takhle by to mohlo fungovat. Pak ale přijde další den, kdy si přijdu jako uvězněná, kdy mám pocit, že to celé nejsem já. Pavla mám ráda, ale on tu nejistotu nechápe. Nabídl mi, že si mohu najít brigádu nebo relaxovat u kamarádek, ale já nechci nikomu vysvětlovat, proč se mi nechce být doma. Připadám si jako nenormální, že mě mateřství nenaplňuje tak, jak jsem si malovala.
Jakmile mi v hlavě vyskočí myšlenka „co když odejdu?“, sama se polekám. Žena, co opustí rodinu, je pořád tabu. Když odejde otec, leckdo to kritizuje, ale nejde z toho taková společenská hrůza. Já bych byla ta zlá, která nechala nemluvně samotné. A přece… co když mám nárok na šanci začít znovu, někde jinde?
Paradoxní je, že jsem o dítě tolik stála, a teď, když ho mám, si říkám: „Možná to vůbec nebyla dobrá volba.“ Samozřejmě je tu nekonečná možnost, že tohle je jen období, které musím překonat. Ptám se ale sama sebe: opravdu dokážu Ondrovi věnovat všechno, co potřebuje? Nejsem spíš výstražný příklad, jak by se matka cítit neměla?
Vím, že tenhle můj příběh může znít tvrdě. Možná někomu přijdu jako sobec. Kéž bych měla aspoň pocit, že v tom nejsem sama. Třeba tam někde je jiná žena, která si prošla podobnými pocity a nakonec zůstala a časem si k dítěti našla cestu naplno. Nebo někdo, kdo to nevydržel a utekl, a teď toho lituje – nebo nelituje?
Na konci dne, když Ondra usne, si vždy na chviličku vydechnu a zaplaví mě vlna lásky. Jenže ráno se probudím s tíživou myšlenkou: „Co když prostě nejsem ta správná máma?“
