Článek
Brala jsem to jako neškodný kompliment, ale brzy mi došlo, že nejde o obyčejnou lichotku. Postupně přidal doteky na rameni a narážky typu „Tobě by to slušelo v červených šatech, mohla bys mi je někdy předvést?“ Celé mi to bylo protivné, ale bála jsem se něco říct nahlas, abych nerozbila rodinnou pohodu.
Můj muž David byl pyšný na to, jak dobře vychází s Martinem. „Jsme s bráchou nerozluční,“ chlubil se často. Já jejich vztah respektovala a v rodinných setkáních jsem se nechtěla cítit jako ta, co dělá dusno. Jenže jednoho dne Martin zašel tak daleko, že už nešlo mlčet. Přijel k nám na chalupu, kde jsme zrovna chystali oslavu narozenin mé tchyně. Když jsme zůstali sami v obýváku, přistoupil blíž a beze slov mě chytil za bok. „Pusť mě, co blbneš?“ vyhrkla jsem okamžitě, ale on se naklonil a zašeptal: „Jsi pěkně vyvinutá, kdybych byl na Davidově místě, neztrácel bych čas.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Hned jsem se vytrhla, vyběhla z pokoje a celý večer se mu vyhýbala. Jeho úsměvy a mrknutí mi najednou připadaly odporné. Po oslavě jsem si dodala odvahu a řekla Davidovi, co se stalo. Čekala jsem vztek, obranu mojí cti, třeba i hádku mezi bratry, ale reakce mě zmrazila. „To si pleteš, Martin by tohle neudělal. Asi sis to blbě vyložila,“ prohodil s klidem, jako bych nebyla schopná rozeznat obtěžování.
Pokusila jsem se vysvětlit, co se dělo, ale David mi stále nevěřil. „Hele, nedramatizuj, je to rodina,“ pronesl nakonec otráveným tónem a vstal od stolu. Rodina? Takže brácha může svádět jeho ženu, a přesto je to pořád rodina, kterou musíme držet pohromadě?
Zkusila jsem to ještě jednou: „Prosím tě, slyšíš se? On mě osahával!“ Doufala jsem, že David pochopí, jak vážné to je. Ale on jen mávl rukou: „Martin je sice srandista, ale takovýhle věci by neudělal. Buď to špatně chápeš, nebo jsi mu sama dala příležitost.“
Měla jsem chuť křičet. Bylo mi z toho mizerně, protože zatímco Martin někde klidně spí, já se cítím ponížená ve vlastním domě. A manžel, místo aby mě uklidnil, mě označuje skoro za paranoidní. Nevěděla jsem, jestli brečet, křičet nebo odejít.
Od té doby se mi David vyhýbá, když přijde řeč na Martina. „Nechci se hádat kvůli prkotinám,“ říká. Prkotina? Že se jeho bratr snažil být až nechutně důvěrný? Mám pocit, jako kdybych v manželovi ztratila oporu. Zvažuju, co bude dál. Mám žít s někým, kdo v krizové situaci nestojí za mnou, ale radši chrání bratrskou loajalitu?
V okolí slyším: „Proč to řešíš, je to jen švagr. Možná trochu pije a ztrácí zábrany.“ Nebo: „Kdyby něco, tak se brácha omluví a bude klid.“ Ale tady nejde o jednu omluvu, nýbrž o princip. Potřebuji muže, který mě podrží, ne zpochybní mé svědectví.
Zatím uvažuji, jestli zkusit promluvit s Martinem sama, říct mu přímo, že jestli se ke mně ještě jednou přiblíží, nebudu mlčet. Jenže pak si říkám, jestli to už dávno neměl řešit David. Připadám si v tom sama, zrazená od někoho, kdo měl být můj nejbližší spojenec. A co je horší, nemůžu se zbavit pocitu, že pro Davida nejsem na prvním místě.
